Jak jsem měla skvělej den aneb Sprostých slov by měli vymyslet víc

Jakmile jsem ráno vstala, věděla jsem, že celý den bude stát za jedno velký zakroucený. Při čištění zubů jsem totiž štětinkou zubního kartáčku zajela do miniaturní dírky v mém zoubku, což se projevilo nelidskou bolestí, která vystřelovala ze zubu do dásně a nějakou prapodivnou klikatou cestičkou se dostala až do mé hlavy, kde zůstala následujících pět hodin. Hned poté jsem při cestě do školy zakopla o uvolněnou kachličku na chodníku a odřela si svá milovaná Adia.
Ani ve škole se mi nedostalo chvíle klidu. Po patnáctiminutovém mrznutí na školním dvoře, který jsem překřtila na výběh (ano, jsem originální jako krabička od mlíka), dorazila konečně má kamarádka. Sic je to úžasná dívčina, mnohem raději bych uvítala tu druhou, tu, kvůli které jsem vlastně do školy šla. Ale ona ne, ona si vyspávala na koleji a sraly hory na Pepinu, jak se říká na Moravě.
Takže výlet do školy, který mě stál odřený Adia, byl vlastně úplně zbytečný. A tak, po krátkém výbuchu hněvu, při němž padalo jedno kostela nehodné slovo za druhým, jsme se s kamarádkou vypravily zpět na kolej.
A ejhle, kohopak to nepotkám. Z Ukolébavky známý Oliver si to šine proti mě a naprosto zdrceně mi oznamuje, že ztratil index. Čelem vzad, pochodem vchod, šly jsme pomoct s hledáním. Modrý sešitek a ne a ne se objevit. A tak jsem vytočila číslo jedný paní, která má zřejmě nadpřirozené schopnosti, protože najde kdykoli a cokoli. Dle ní měl index ležet někde u stromů a aut poblíž chodníku. Heuréééka, objevil jsem.
Takže Oliver si to spokojeně cupal s indexem, já byla zmrzlá na kost, protože jsem ráno podcenila přípravu outfitu a vyběhla jsem jenom v mikině.
Jakmile jsme dorazily s kamarádkou na kolej, vypily jsme kafe, nasedly do auta a frčely směrem hrad Střekov. Moc hezký výlet to byl, jen kdyby moje plíce nebyly plné cigaretového kouře. Na schodech do věže jsem málem vypustila duši. A moje kondička, kterou si udržuji pravidelným dřepěním u počítače, dostala taky na prdel.
Zasloužená večeře v restauraci do mě padala jak bomby na Hirošimu. Už už jsem se začala cítit spokojeně, když najednou zjistím, že nemám klíče od pokoje na koleji.
A znovu ta stejná pohádka. Hledáme, hledáme, nenacházíme. Voláme vědmě. Vědma neví. I tak jí ale v duchu moc děkujeme, jsme přeci slušně vychovaní. Píšeme Oliverovi, že nemáme klíče. Oliver odepisuje, že dal zkoušku za 3. Gratulujeme a stále hledáme.
Hele, ať jsou ty klíče kdekoli, ať je najde kdokoli, jsem ochotná vám za ně dát celé království a půlku princezny. Nejedná se přímo o ty klíče, mnohem víc mi záleží na přívěsku ve tvaru converse kecky v růžovém provedení. Očekávám návštěvu nálezce, už peču sušenky na pohoštěnou.
Teď jdu do sprchy, smýt ze sebe debilitu dnešního dne.
Ave...Možná spíš amen...