Dopis společnosti

Ach drahá společnosti.Jsi ta co mě neustále obklopuje a dusí.Co vyčítá mi život v pohádkách a proklíná mou svobodu.Ach drahá společnosti.Objímáš mě v objetí o které nestojím.Příliš pevně až plíce nenabírají a ty stále mačkáš,dokut budeš moct a až neucítíš odpor a mé tělo se zhroutí,pak teprve mě obejmeš něžně a pochováš ve svém náručí.S hranou láskou mi budeš vyprávět pohádky,ve kterých jsem kdysi žila a jejichž konec jsem nezažila.Budeš mě houpat a laskat,dokut nepřestanu věřit v dobré konce a nezačnu si tiše broukat smutné tony skutečnosti.Pak zazpíváš mi druhý hlas téhle temné písničky a je ti jedno,že zpívat neumíš a nevnímáš,jak jsou ty tony falešně.Jenom mi zpíváš ty tony do hlavy a unášíš mě dál a dál od mích pohádek.A až jednou zastavíš,už neuvidím ani jednu věžičku z kouzelného zámku a už neuslyším ani jedno zacinknutí podkovy bílého koně,na kterém jede můj princ…A ačkoliv to jsi si vždycky přála,nebudeš šťastná.Stejně jako já.Jen mě smutně postavíš na tvrdou zem a s tichým:,,Promiň,ale já musela“ se zvedneš a odejdeš.Necháš mě samotnou na zemi.Bez mích pohádek a dobrých konců.Jen se slzami,které nechtějí ven,protože ani jim se nechce do toho smutnýho světa bez pohádek a společnosti.A zatímco já tam budu tam zmatená sedět,ty mezitím budeš objímat jiného člověka,který ještě žije v pohádkách a pak ho odneseš někam do jiného světa.A já tam budu sedět dál.Beze snů a bez iluzí.Bez naděje na rým.Bez naděje na pokračování tý pohádky.A i když vím že ten podivný režisér další díl nenatočí,stejně si to budu přát.Alespoň na chvíli jet na tom bílém koni v objetí krásného prince a vnímat to kouzlo a to štěstí.A takhle dokážu doufat celý svůj život.Moc zadušená,než abych se vracela zpátky a moc nešťastná na to přiznat si pravdu.Tak tam budu jenom sedět a proklínat společnost.A věř si nebo ne ,drahá společnosti,ale jednou i ty slzy vytrysknou.A až vytrysknou,tak se zvednu a půjdu místo snění brečet o kousek dál.