Ranní nakupováníčko

Půl osmý ráno, po podělaný noci se odebírám v mírně podnapilém stavu do vysněného lože, ještě netušíc, že o necelou půlhodinu poté se drahý otec rozhodne vyrazit do obchodního ruchu. Samozřejmě beze mě by to snad ani nebylo možný, "Tak vstávej, stejně tu nic neděláš, tak se mnou pojedeš aspoň na nákup!", pravda, tak jsem si oblékl oblečení, co jsem před chvílí sundal, nasadil mokrý boty a šel. Příjezd byl přímo famózní, dostavili jsme se přesně deset minut po otevření, takže jsem se mohl hrdě zařadit mezi elitní partičku důchodců, kteří jsou vždy plně připraveni rabovat jakýkoliv obchod. Zmocnit se vozíku a zabřednout do nákupního stáda byl vždycky můj nejhlubší sen, o tom není pochyb, ale i tak únava byla znatelná a proježdění na vozíku se stalo jistou součástích těchto ranních pochodů za obživou. Prokrvit zbytky mozku a snažit se nevnímat okolní dění. Připadal jsem si jak na plese nemrtvých, jako kdyby ze všech stran a regálů čišela temnota a zástupy zombií neměly konce. "Jirko, podívej se kde maj sádlo," hrdě pronesla žena na neznalého a nákupem zmateného muže, přičemž mi při pohledu na ní bylo hned jasné, že to co má Jirka najít vlastně nosí žena neustále sebou, dala mu skutečně šibalský úkol. Otec všechno mocně řešil s listem, kde měl svůj osobní seznam questů, pyšně bojoval ve frontě na maso a ve mně se probouzely starý pocity, sledoval jsem vlastní žíly na rukou, jak se drží košíku, představoval jsem si jak po studeném kovu stéká rudá barva zkrz moje dlaně.. Ze snění mě vytrhlo hned několik útočných vozů kontrolovaných profesonálními jezdci. Vysmykl jsem se jim přímo obratně a následně odjel dost daleko, aby mě nedokázali dojet. Nebezpečí se skrývá všude! Fidorky na zemi!! Abych se dál vzdělával v nakupovacím oboru, rozhodl jsem se prostudovat pohyblivost naplněného koše, točil jsem s ním na místě, strkal do něj rukama i nohama a měřil kam asi dojede, hrál na něj písně, toužil s ním nabořit do pultu s prodejem zeleniny, byl to můj jediný přítel, jen on poslouchal, vnímal mé doteky a řídil se jimi, nekonečná symfonie muže a vozíku... Rád bych poděkoval všem zúčastněným, nemá dál cenu popisovat průběh celého představení, nechci dál čtenáře nudit, ani děsit.