Jednoho rána

Je ráno. Zvoní budík. Srovnávám výhody další hodiny strávené v posteli s nevýhodami spojenými se vstáváním. Ráda bych zůstala ještě chvíli ležet, ale moje ledviny spolu s mým plným močovým měchýřem mi nedávají jinou možnost než vstát z postele a dojít si na toaletu.
Dělám si snídani, na talíř nakládám velké množství uzenin a sýra spolu s plátky čerstvé zeleniny a teplých křupavých toastů. Zbylé suroviny postupně vracím na své místo, uzeniny, sýr a zeleninu do lednice a toastový chléb do mrazáku. Usedám do vymrzlé jídelny a v ranních novinách se v rozhovoru neznámého záhadologa nejvíce soustředím na ještě nepotvrzenou novinku z právě prováděného výzkumu. Talíř od snídaně pohazuji do dřezu v kuchyni.
Ještě v rychlosti běžím do koupelny, kde se stačím přičísnout a vyčistit si zuby. Zavírám dveře od koupelny, házím na sebe kabát spolu se šálou a navlékám rukavice, do ruky beru kabelku a vyrážím. Abych si nezničila své nové luxusní lodičky, vzdávám se kondičního běhu do práce a volím městskou hromadnou dopravu.
Ve stánku u zastávky jako vždy nemají jízdenky. V rychlosti píši sms na DPT a okamžikem odeslání házím do kanálu 8Kč, což je rozdíl mezi jízdenkou, která by stačila na tři stanice jízdy tramvají. Tramvaj číslo 24 přijíždí přesně na čas s desetiminutovým zpožděním a nacpaná k prasknutí. Jako poslední se vmáčknu na schůdky a dveře tramvaje mě přitisknou na spolucestující. V těsném obětí bund, kabátů, tašek a kabelek jedu vstříc budování kapitalismu.
Dorážím do kanceláře nic mi nejde od ruky ani do hlavy, přebírám se nekonečným stohem listin a marně přemýšlím, kterou jsou k vyřízení a které již prošly byrokratickou mašinérií. Před polednem vzdávám třídící boj, neboť moje křivka nabídky práce je nejen zpětně zakřivená, ale často úplně mizí. Šéfovi nenápadně oznamuji, že se vrátím v akurátním časovém horizontu a odcházím na oběd. I přesto, že na mě ještě pořád pokřikuje něco o mrtvolách nedbám a zvyšuji tempo směrem ke dveřím.
Jelikož vím, že neexistují žádné obědy zdarma, navrhuji své atraktivní kolegyni, aby do mě investovala volné finanční prostředky. Ačkoliv si v mém hodnocení podle zásady "má dáti - dá" nevede špatně, nabídku odmítá. Úspěch slavím až u její starší kolegyně, která má sice nízké ratingové hodnocení, ale zato má u sebe vždy volné finanční prostředky. Bohužel její nevýhodou je, že se chce vdávat a její investiční horizont je tak na můj vkus příliš dlouhý. Jako každá žena zkrátka vidí byznys za vším.
Během odpolední siesty, konverguje moje pracovní tempo k nule. Otřu prach z klávesnice a pohraji si s myškou. „Co takhle začít něco dělat?“, pokouší se o žert můj šéf. Nedám se nachytat: „Podle zákoníku práce mi padla, imperialisto, znám svá práva.“
Cestou domů pocítím silný deficit tekutin, a tak zamířím do baru. Z deprese mě dostane již druhý drink a já opět nacházím ztracený rovnovážný stav. Také zahraniční pomoc z Finska, Ruska a Skotska přijde vhod. Další stimulací spotřeby však dochází k přehřátí systému spojenému s rozpočtovým schodkem. Je čas zaplatit a odebrat se domů.
V předsíni skopnu z otlačených nohou luxusní lodičky a pohledem polaskám své pohodlně rozšlápnuté tenisky. Vysoukám se z těsného kostýmku, vklouznu do vytahaných tepláků a trička a skácím se na sedačku. Uspokojena zbytky od snídaně a 365 dílem nekonečného stupidního seriálu se přesouvám do ložnice a před usnutím si pročítám Hayekovu „Cestu do otroctví“ a prokládám ji pasážemi z Marxova „Kapitálu“. Usínám vyrovnaná a těším se na další všední den.