Utajené koupání

"Kudy tudy hustým lesem, mne to táhneš. Kdo ví kde jsem." Mumlám si pro sebe pod vousy. Aha,jaksi, žádné nemám. A pak, v tom parnu, které poslední dny panuje, bych se potil ještě mnohem více.
Však poslušně kráčím dál v jejích stopách. Neb jak je obecně známo, ženám se nemá odporovat. Raději vůbec ,ni posunkem ve tváři dávat jakýkoli náznak nesouhlasu. Ale zase, abych přiznal pravdu, je to jakési zvláštní vzrušení. Co se bude dít. Kdo ví.
Ona ví, ale neřekne. Mlčí jako hrob. Jen mi dva dny zpátky zavolala a sdělila prostou větu: "V sobotu přijeď, chci Ti něco ukázat. "
Dva dny kam jdu, přemýšlím co tím myslela. Vypuzuji z hlavy myšlenky , že si třeba koupila nové oblečení, kolo, nebo dokonce novou oběť. Chlapa. Jen abych tím beránkem nebyl já. Nehrozí. Od chvíle ,kdy jsme se poprvé viděli, a měli možnost si povídat, vyšlo jasné stanovisko. Od obou. Přátelé. Nikdy více. Tak oba respektujeme.
Mám v sobě plno otázek. Avšak vím, že stejně by mi neřekla ,ni naznačila co bude. A pak, mám dost starostí se svým dechem, protože cestička jejich stop vede do prudkého kopce. A zase dolů. Taky mi mohla říci,že jdeme na celodenní túru. Bych se vhodněji oblékl.
Ano, táhne mne kams do hlubokého lesa. Ano třebas nepřežiji. Co nadělám.
Cosi se leskne mezi stromy. Voda. Rybník. Znaven se deru i v botaskách do vody.
"Počkej. Tady ne. Sem chodí lidi. My jdeme dále. Ještě kousek. Vydrž." Říká s potutelným úsměvem ,a ponouká mně jít dále.
„Vydrž Prťka, vydrž. Ale mně z toho vedra picne.“ brečím v duchu.
Ale copak mohu oponovat tak kouzelnému stvoření.
Ten kousek se změnil v další půlhodinu prodírání se křovím a vysokou trávou.
Pojednou mne chytá za ruku. Prosí abych zavřel oči. Už mi je všechno jedno. Sežere mě medvěd, zakousne zajíc. Přepadnou loupežníci,či navlékne mi chomout. Jsem tak unaven, že neprotestuji.
Pár nejistých kroků. !"Můžeš." Hlesne jemně.
Otvírám oči a připadám si jako v Jiříkově vidění. Stojíme před malým rybníčkem. Malinkým jako dlaň. Nádherným jako z pohádky. Ocitli jsme se v jiném světě. Okouzlen nemám slov. Docela schován. Daleko stranou civilizace. Ta předlouhá,trnitá cesta se vyplatila. Pocit radosti zcela zaplavil mou duši a srdce.
" Krása. Děkuji Ti. Moc děkuji." Zmohu se na jediné.

A kde že se ten zázrak přírody nachází? Kde člověk docela nerušen může zchladit se v těchto parných dnech? No tak půjdete směrem...
Ne, ne. Nevyzradím. Dal jsem jí slovo.