Nevěřím na povídačky

Vždycky se říká, že se vám těsně před smrtí promítne celý život. Nemusela jsem teď ležet na smrtelný posteli, abych si uvědomila, že to není pravda. Víte když tak čekáte na poslední bití vašeho srdce, řeknete si proč teď? Mám celý svůj život před sebou a teď se ho mam vzdát? Ano, to je jedna z možností, i když, vy moc na výběr v té chvíli nemáte.
A jak jsem tam tak ležela, slyšela hlasy a doktory, snažíc se mě oživit, rodinu, která na mě mluvila a říkala mi, ať se vzbudim, chtěla jsem jim dát najevo, že je vnímám, ale nešlo to. Pokoušela jsem se pohnout, ne celým tělem, alespoň prstem, ale nic. Můj tep se zpomaloval.....
Ale díky doktorům, kteří mě oživovali a nepřestávali i po dlouhých minutách, jsem doufala, že mám ještě šanci. Ano, slyšíte dobře, jediné co jsem mohla, bylo doufat, protože v tu chvíli vám nic jiného nezbývá.
Zničehonic doktoři přestali s masáží srdce a já zpanikařila. Chtělo se mi zakřičet „Nepřestávejte, dělejte!“ ale nezmohla jsem nic. Slyšela jsem rodinu, jak brečí, poslední tlukot mého srdce, ale taky jsem slyšela ty dvě slova, která by nikdo nikdy nechtěl slyšet, ta dvě slova, která vám zničí vše, pro co jste žili, ty dvě slova, která vás odsoudí a to: „Čas smrti 17:12.“

Řeknu vám, do té doby jsem nevěřila na povídačky, ale musím uznat, že po těchto dvou slovech, mi opravdu přeběhl před očima CELÝ MŮJ ŽIVOT!