Letní zážitek

Dlouhé měsíce od vánočních svátků jsem neměl volno. Ni jediný den. Práce a zase práce. Pořád dokola. Jeden by se z toho i dočista zbláznil. A proto, když konečně nastala podniková dovolená , jsem štěstím bez sebe. Tři dny volna doma byly moc fajn. Odpočinul, polehával,flákal se. Však ty dny nečinnosti byly tak akorát dost. Něco musím podniknout. Někam se podívat. Vyzkoušet nějakou zajímavost v mém docela nudném životě.
Hrady, zámky a podobné stavby mne nezajímají. Budou tu ještě stovky let. Na ty bude čas v důchodu. Ale co podniknout jiného? Nějaký adrenalin dostat do sebe by bylo dobré. Tak probírám možnosti a hned je jednu po druhé vylučuji. Abych vlezl na most,uvázal kolem sebe kus gumy , po hlavě se vrhl dolů a ještě u toho řval radostí,tak zase takový magor nejsem. Třeba někdy v budoucnu. A ani to lano nebudu potřebovat. Kdož ví.
Jakýkoli počin kolem vůně benzínu taky nepřichází v úvahu. Naposledy jsem řídil trojkolku. To mi bylo ,pustili mne zrovna na dvorek, tak kolem osmi roků. Od té doby nic. Ani trakař. A na staré roky nezačnu. Nenechám se zabít.
Nakonec vítězí zdravý rozum. Poradil kamarád: "Hele,nejlepší pohled na svět,je z koňského hřbetu." Ujišťoval.
No, musím připustit, že kamarád měl povětšinou ve svých názorech pravdu. Ale kde dneska najít koně. Živého a k tomu ještě takového, který by uvezl má kila.
Hledám, sháním, telefonuji. I poštěstilo se. Prý nebude problém,abych hodinku či dvě strávil na Šemíkovi. To jméno mi cosi vzdáleného připomnělo. Nebyl to náhodou kůň? Fakt. Byl. Jen aby nechtěl skákat odněkud ze skály.
Jsem na místě. Šemík je krásné zvíře. Velké. Co velké. Obrovské! Vždyť na něj ani nevylezu. Snad budou mít někde alespoň židličku. Fasuji vše potřebné k jízdě. Vedle něj si připadám jak trpaslík. Šemík je velký jako stodola. Pohazuje hřívou a cení na mne obrovské zuby. Pomalu ,ale jistě má odvaha končí. Je mi vše jasné. Odveze mne někam do houští, shodí ze sebe,ze sedla, a pak těmi svými klofáky zakousne. A je po mně. Však stejně,lituji jej. Chudáka určitě bude bolet, vozit mne na sobě.
Dostanu jablko. Až poté, co se do něj s chutí zakousnu,mi slečna sdělí, že jej mám dát Šemíkovi. Prý bude moc rád. Jablko mizí v jeho velké tlamě i s prsty. Sranda. Kupodivu jich je stále pět.
Po půlhodině přepadávání z jedné strany na druhou konečně sedím. Uf. Ta výška. První nesmělé krůčky. Ještě, že slečna pořádně drží opratě, či jak se ten špagátek jmenuje. Jen aby se nepraskl. Snad Šemíka nepustí. Aha, tak nemusím mít strach. Ty brďo, ten jde rychle. Lapám koníka se strachem kolem krku.
"Pane, nemusíte se tak držet, vždyť mi jej udusíte." Volá starostlivě slečna.
A já si myslel, že Šemda už nemá síly, a klesá do kolen vysílením.
Přibude pár koleček, a já si připadám jako král. Důležitě si hovím v sedle.
Konec. Už? Je mi tak příjemně.
V noci lezu přes plot k sousedům. Jablka. No jasně, pro Šemíka.