polední host

Kostelní hodiny odbíjejí poledne. Pravé nefalšované poledne.
Otevřeným oknem za mnou se dere vlezlý déšť. Na právě probíhající léto už docela protivný. Taky musí být všude.
Však spolu s ním sem vnikl chladný závan vzduchu. Ne, to není od deště. Tohle není jen tak nějaký průvan. Kdo navštívil mne v mé samotě? Vstoupil docela neohlášen. Mráz mi přejel po zádech. Takové hosty nevidím rád. Vůbec ne.
Prastará,dávná slova slyším v pozdrav. V hlavě své. Podivná řeč to jest. Slovům vůbec nerozumím a přec, jasně vím, co se děje kolem.
Maluji obraz. Jakou to má krásně temnou náladu. Na celém plátně pouze jedinou barvu .Chybí ještě poslední kousek. Černou barvou maluji slunce v nádherný den. Není. Nastává chmurno.
A návštěvník se jen usmívá svým smíchem, tisíce let vzdáleným.
Raději odešel by. Neb mé myšlenky se staly temnějšími, než právě stvořený obraz. Kousek světa, díl nebe,jedna chvíle života. Co více se dá zachytit.
Sedám si na okenní parapet. Vždy mne fascinovaly výšky. Bál jsem se jich. Příště mi vadit nebudou. Jaké příště? Jen nyní jest. Nádherný pohled do světa pode mnou. Host má pravdu. Stejně je barva noci nejkouzelnější ze všech. Černá barva. Černá.
Jak jednoduché a prosté.
Letět ke slunci. Ke svému černému slunci. Nakloním se. Více. Ještě . Ještě.