Jedna malá dušička

Taková úplně obyčejná, snad i lidská dušička.Moje tělesná schránka chřadla,stonala,churavěla.Až jednoho dne skonala dočista.
A tak jsem se přestěhovala sem, do tohoto krásného místa plného klidu, míru a pokoje. Mnoho je nás tady pospolu.Každá z nás má svůj vlastní malinkatý příbytek. Přes den máme docela strach, chodí na naše místo docela dost lidí. Bojíme se vykouknout. Však navečer po setmění si tady užijeme pohodu, a taky i spoustu legrace. Často jen tak lelkujeme a pozorujeme okolní bláznivý svět. Jak se mění den za dnem.Lidé. I lidé se mění.
Ti jenž chodí do těchto míst , se o naše příbytky pečlivě a poctivě starají. Tu setřou prach, tu zapálí svíčku, či donesou kytičku. Hmm, ta voní. S ostatními dušičkami se často navštěvujeme a s radostí k voňavým kvítkům čicháme. Je nám tu dobře pospolu.
Však nadešla jedna letní tmavá noc.Měsíček ten večer nevyšel. Lidé sem přeci chodí za bílého dne. Co ten tady pohledává? V noci. Už by měl dávno spát. Přeci je tma.Vždyť ani nemůže vidět kam šlape. Pozor! Přišlápneš mne. Tak to ne! On sem přišel ničit.Tu rozháže květiny, hned o kousek vedle odšroubuje vázičku, ulomí malou sošku andílka. Kdybych tak mohla mluvit. To bych na něj přímo řvala. Ty lumpe, copak se tohle dělá? Proč ničíš naše domečky, které nám lidé zvelebují. Vždyť jsi taky člověk. Ne, ne ,nemůžeš být. Ty jsi lump. Klidně si přijdeš a ničíš jejich dílo.Neruš náš klid,proč nám působíš takovou bolest.Odejdi prosím.
My se s tebou dnes vypořádat nemůžeme.Ale počkej ,až jednoho dne přijdeš mezi nás. Dostaneš co proto.I když, i my máme velkou moc.