Kapka za kapkou

Včera:
Prší. Sluníčko se schovalo za těžké šedé mraky. Nevykoukne. Odpočívá.A ty tmavá mračna klesají stále níže. A čím blíže k zemi, tím jsou tmavší. K tomu chladno,přesně tak,jak se na začátek října sluší.Prší. Voda jemně mlaská pod mými kroky.Po celou tu dlouhou dobu, kterou trávím venku, si podrážky mých bot spolu s deštěm, jenž zůstal na zemi,melodicky povídají. Jen pozor na kaluže.Jít dál s promočenou botou není žádná slast. Ještě chvíli,jen ještě chvíli a budu doma, a pak dešti, klidně můžeš zvětšit svou sílu. S radostí můžeš spustit další příděl kapek směrem k zemi.I stalo se tak. V teple domova, u horkého čaje v modrém hrníčku, si sedím na okenním parapetu a pozoruji kapky za oknem. Dopadají v tichém šelestění. Na zem, na cestičku před mým domem.Na vzrostlé růže.Vykvetou ještě vůbec? A kapka za kapkou…

Dnes:

Je krásné nádherné podzimní počasí.Neb prší.Stále prší. Že je venku pošmourno,nevlídno, chladno, sychravo? Ale i to má svou krásu.Každé roční období,každé počasí má své kouzlo.Umíš-li jej najít,pak můžeš být šťastný každý den. A pak, dnes nemusím ven, dnes jsem v teple domova svého. Samozřejmě, den celý ozářený sluníčkem je pohádkový,příjemný,usměvavý.Však abych tu smutnil pro jeho absenci, mne nenapadne.Volá kamarád.Nepřijde. Dle něj je škaredé , hrozné počasí. Mám tedy celý dnešní den jen a pouze pro sebe.Je čas na dobrou knížku. Chvíle na hezký film či poslechnout si pěknou písničku. Vytáhnout staré fotky.A vzpomínat na doby, které byly, a které jsou nenávratně pryč. Bohužel, či bohudíky. Každý dle svého.Tak se mělo stát.Nechat své myšlenky jen tak klouzat hlavou.

A tak v tom deštivém odpoledni jsem o pár let zpět. Na dovolené, u sluníčka. Vidíte, je všude. I venku vykukuje zpoza studených kapek.

To máme dneska hezký den.