Práce

V dnešní době si kladu otázku, zda mít či nemít práci. Mám pocit, že v dnešní době je větší nezaměstnanost než zaměstnanost. Před dvaceti léty měl práci každý, zato dnes ji každý nemá. Když se dnes jde někdo někde zeptat na práci, má pocit, že prosí o modré z nebe. Ti kteří mají to štěstí a práci mají vám mohou vyprávět…
Ne každý z nás dělá svou prací s láskou. Většinou si v práci připadáme jako otroci a naší šéfové jsou našimi otrokáři. U nás bylo sice nevolnictví zrušeno v osmnáctém století Josefem II., ale někdy mám pocit, že někteří lidé stále žijí v této době a své zaměstnance vykořisťují. Přiblížím vám svůj pracovní den. Možná ten váš je podobný…
Každý den začíná stejně. Přesně v šest hodin ráno nastoupí „otroci“ se svým otrokářem obdělávat svá pole. Teda co nejlépe vyšperkovat svá pracoviště, aby o hodinu později nebylo poznat, že jste něco dělali. Každý otrok má přidělené své pole o které se má starat, ale díky pevné ruce otrokáře o dvě hodiny později není znát oč se vlastně stará.
Otrokář vydá rozkaz a vy ho musíte okamžitě splnit, i když právě plníte jiný rozkaz otrokáře. Bohužel ne vždy zůstane u jednoho rozkazu a vy máte zkažený celý den. Naštěstí jen do chvíle kdy přijde usměvavá pomoc v podobě zástupkyně vedoucí. Vaše nálada se o něco zlepší, ne však stoprocentně, protože onen poloviční otrok je od příchodu do práce nalepený na mobilní telefon. Je něco po polední a vy netrpělivě očekáváte až otrokář odejde. Ve chvíli kdy se za nim zavřou dveře, začínají si otroci užívat vytoužené svobody na kterou čekali celý den. Nic totiž nemusí dělat, protože usměvavý otrokář se věnuje pouze svému mobilnímu telefonu a počítači. Čas rychle utíká a otrokům se zdá, že jim něco chybí. Přesto jsou spokojení. Najednou se blíží konec pracovního dne. Ti co zažili přísného otrokáře, jehož denní náplni je poroučet otrokům a sedět celý den u počítače, jsou naprosto spokojení. Ale ti kteří se do obdělávaní pole pustili později, jsou smutní, že jejich „krásné“ odpoledne končí. Jenže zítra vše začíná znovu. Nástup do práce, plnění rozkazů otrokáře a těšení se na jeho odchod domů, neboť v jeho přítomností je den velice zmatený. Otrokář neví co chce a zapomíná, že otroctví bylo již dávno zrušeno a i když si chce hrát na otrokáře, měl by se umět chovat. Vždyť úsměv a vlídné slovo je lepší než zamračený obličej a křik.
Někomu tohle otročení nevadí, protože je za to dobře placený, ale my ostatní otroci, kteří dřeme pro své pány si klademe otázku, zda nám zničené zdraví stojí za těch pár korun které nám otrokář každý měsíc dá. Ti co nepracují mají na rozdíl od nás- otroků jednu výhodu. Nemusí nic dělat a stejně dostanou peníze. A někdy i víc než ten kdo denně osm a více hodin pracuje. Takže si znovu kladu otázku, zda pracovat či nikoliv. Člověk by neměl pracovat za každou cenu. Nevím jak pro vás, ale pro mě má mé zdraví větší cenu než pět tisíc.