Nejhodnější dědeček

Nemám rád předvánoční dobu začínající již počátkem září dobře cílenou reklamou, pokračující dva měsíce trvajícím sháněním a nakupováním zbytečností v předvánočně hustě napěchovaných obchodech a končící nepřítomnými pohledy k smrti unavených účastníků předvánočního davového šílenství nad řízkem z vánočního kapra.
Proto jsem se rozhodl svým blízkým již dlouho před první vánoční reklamou navrhnout, že Ježíšek u nás tentokrát nebude nadělovat dárky, ale peníze. Ať si je každý schová na povánoční čas a užije si je podle svých představ v klidné zimní pohodě. Všichni souhlasili.
V polovině listopadu jsem došel do banky a vyzvedl pro každého ze svých blízkých dvě pětitisícikorunové bankovky. Večer místo sledování seriálu v televizi jsem pětitisícikoruny vložil do krátkého přání, aby si můj dohodnutý dárek všichni dobře užili a hned druhý den ráno, ač se to nemá, rozeslal obálky obyčejnou poštou mým bližním. Ještě večer před odesláním jsem si na každou z posílaných bankovek umístil do pravého dolního rohu mikrotečku (četl jsem totiž právě v té době špionážní román), samozřejmě jen propiskou. Po návratu z pošty jsem spokojen s tím, jak snadno jsem letos pořídil dárky, usedl ke stolu a chvíli litoval ty ostatní, kteří ještě mají před sebou boj ve frontách, schovávání a přemisťování dárků a další nepopsatelné trampoty.
Asi po týdnu jsem v poštovní schránce mezi spoustou reklam nalezl neočekávaně obálku od jednoho ze svých blízkých. Uvnitř bylo krátké psaníčko, že děkují, že jsem na nich opravdu nešetřil a že si mám užít dárečku od nich. Z přeloženého papíru psaníčka vypadly dvě pětitisícikorunové bankovky, obě s tečkami v pravém dolním rohu. Neuplynul ani celý další týden, když přišel poslední dopis. Obsah obálky byl u všech velmi podobný. Děkují, přejí a že jsem prý velmi hodný a mám si užít a bankovky byly také označené. Hned následující den jsem zase všechny bankovky vložil zpět na konto v bance.
Několik týdnů do vánoc jsem si prožil v klidu a předvánoční pohodě, na Štědrý den ráno ustrojil malý umělý stromeček, večer zapálil svíčky a oddával se kouzlu vánoc.
Druhý vánoční svátek je u nás v rodině věnován návštěvám, moji blízcí vždy přijedou, popovídají si jaké byly vánoce, popřejí hodně dobrého do budoucna. Letos bylo setkání obzvláště srdečné. Na mou obvyklou otázku, co dostali od Ježíška mi všichni prozradili, že dárky přece jen podle nich patří k vánocům a že si tedy za mé peníze koupili mobilní telefony, přídavná zařízení k počítačům a nevím co ještě dalšího. A nakonec přišlo to nejhezčí, co jsem si jen mohl přát. Jsem prý nejhodnější dědeček.
Ale ten, o němž je zde řeč, to nejsem já. To je jen takový vymyšlený dědeček, který chtěl pro své blízké klidné vánoce. Se svým návrhem příliš neuspěl a i když to určitě tak nezamýšlel, užil si klidné vánoce vlastně jen on sám a návdavkem si získal přízeň svých blízkých za jejich peníze.
Zkuste si nyní jen představit, že kdyby se dohodli všichni na tom, že si vymění jen peníze, tak by vlastně nikdo nemusel nic nakupovat a předvánoční čas by se z doby věčného šílení proměnil v poklidné očekávání svátků a dokonce by to nikoho nic nestálo. A kdyby nakonec všichni přišli na to, že není třeba ani měnit peníze a místo toho jen vyjádřit svým blízkým svou náklonnost symbolickým malým dárečkem nebo jen vlídným slovem, potom by se vánoce opět staly svátky klidu, míru a pohody.
Bohužel se to asi nestane, ale přát si to jistě mohu. A přeji krásné a klidné vánoce ze srdce také vám!