Pokřič

Rodiče vždycky byli proti karbanu. Když v hospodě chlapi vytáhli karty, odváděli mě pryč se slovy „Vždyť to kazí mládež.“ Ale co je zakázané, je nejvíce chtěné. A tak jsem potají chodil do různých podniků a učil se.

Rok se s rokem sešel a mě omrzel kdejaký mariáš. Pro pijana drahé whisky se neslušelo dřepět v hospodě. A proto mě kamarádi nasměrovali do kasina. U pokrového stolu hýřil jsem každou noc a matka marně doufala, že snad po nocích pracuji. Pracoval jsem, to se musí nechat.

Avšak jednoho dne dostal otec v práci padáka a popuzen rozumem, zamířil do kasina. Neměl jsem ani ponětí o jeho činu a proto jsem dorazil jako ostatně každý večer.

Pokerový stůl byl plný a já, král kasina, obklopen krásnými děvčaty, v ruce sklenku brandy, hrál jako o život. Když v tom mě čísi ruka chytla za ucho a vytáhla mě z křesla. Proti mně stál otec s matkou a nevím, kdo z nás více byl zostuzen.

Hrobové ticho utnula matka. „Cožpak jsme ti neříkali, že karban je zločin?“ Hlas jí žhnul, až musela ochranka dojít pro mísu z vodou, aby jí zchladily. Otec dodal: „Co sis myslel? Co myslíš, že s tebe je?“ hřměl a já se modlil, aby v budově měli hromosvod. Avšak náhle ve mně povstala má hráčská hrdost a já se vyrval otci ze sevření.

„Já jsem pokřič rodičové,“ vykřikl jsem do tichého kasina. Matka omdlela a otec se chytil za srdce a padl na kolena. „Čeho jsem se to dočkal panebože, můj syn je pokřič,“ bědoval a já věděl, že tímto mě rodiče uvrhli do karbanového pekla.