Monolog o ničem

Začala bych nějakou vznešenou otázkou. Něčím dokonalým, co by oslovilo davy, přinutilo vás brečet, smát se, propadat emocím, zuřit nebo zůstat zírat s otevřenou pusou… Něco, co by zůstalo ve vašich myslích, v podvědomí, co by se vám neustále připomínalo. Stále byste nacházeli nové souvislosti ve spojení s touto otázkou, nové poznatky. Asi chápete moje ambice, když se vás zeptám –„Tak jak se pořád máte?“

Vím, asi to není otázka, co jste čekali, ale já fakt nevím, o čem psát. Celý svět je jeden velký námět, řekl kdysi nějaký zazobaný blázen (čti: myslitel) a já netuším, jestli to bylo před nebo po tom, co někdo jemu podobný (s úplně jinými myšlenkami, samozřejmě) stvořil tolik nenáviděnou definici fejetonu.

Někdo radí nechat zmizet mozek, poslat ho na dovolenou nejlépe do nejbližší hospody, někdo sepsat úvahu (jak já po dnešku miluju úvahy) a doplnit ji o vtipný ráz. Ale jak? Bůh ví, to už je na vás. Já radím to, co na téměř každý problém (nezáleží, jestli jde o globální oteplování nebo o výběr čokoládové tyčinky) – pohoda, klid, a když můžeš, ber to vlevo. Takže pouštím ska, lehám si na zem, bosé nohy vykopávám vysoko na skříň, nastavuju vývod větráčku u laptopu, aby mi hřál břicho, ne aby chladil vnitřek mého křemíkového zlatíčka, a píšu.

Tudíž k dalšímu čtení doporučuju písničku Reel Big Fish – Everything Sucks (nelekejte se, neznám nic veselejšího, jen bože nepřekládat!)

Skvělý, doufám, že prvními čtyřmi odstavci jsem odradila sváteční čtenáře, kteří teď naštvaně zaklapli noviny, nebo cokoliv papírového, kde tuhle slátaninu našli (nebo znechuceně klikli na křížek na netových stránkách – pokrok musí být). A ty věrné, kteří se mnou zůstali v odstavcích dobrých i zlých, odměním stejně nesmyslným pokračováním. Nezoufejte, přece jen z nás dvou mám tu těžší práci já. Já ťukám do tlačítek (i když přiznávám se, že kamarádovy fretky mi svými hrami na klávesnici docela pomáhají - omlouvám se za všechny nesmyslné věty, za to můžou ony!) a k tomu musím ještě dodržovat určitou úroveň (pravda, tuhle část mojí práce jsem trochu vynechala). Vy jenom čtete…

Ne, vodím vás za nos. Konečně se chystám dostat k tématu. Proč slyším ta slastná oddechnutí???

V podstatě posledních pár odstavců (tak šest, řekla bych) vás pouze seznamuji s činností, kterou ovládám ze všeho nejlépe. Někdo by tomu říkal přímo umění, ale já nejsem egoistický člověk. Okecávání – to čím se lišíme od zvířat. Dokonalost lidského myšlení, vrcholná disciplína, kterou se nemůžeme naučit jinde než ve škole (gymnázia jsou pro to jako stvořená), protože na některé dovednosti je i škola života krátká. Vlastně si za to můžou profesoři sami – na špatně definovanou otázku, absolutně nepochopitelná odpověď. Nejhorší (nejlepší) na tom je to, že ona je ta odpověď svým způsobem správná… A co teď? Většinou je to vyřešeno povzdechnutím a vytlačením té tolik nenáviděné věty: „Za dvě, sednout.“, která automaticky spustí samolibý úsměv studenta a depresi profesora. A tak to funguje všude, vždy a u každého, kdo alespoň trochu ovládá lingvistické dovednosti a netrpí zbytečnou nervozitou. To je ale úroveň, co?

Závěrem doufám, že jsem vás alespoň trochu seznámila s tvořením domácích prací mých vrstevníků, myšlením nedospělých dospělých a vynalézavostí dnešních adolescentů. Stále se na nás vymýšlejí nové finty, ale studenti stále suveréně vítězí. Čím to? Na rozdíl od vás to nás totiž baví… Tak sem se státní maturitou ;-)