Vánoční stromeček

K vánočním svátkům patří neodmyslitelně mnoho zvyklostí,jakož i mnoho předmětů,bez kterých si tyto krásné svátky nedovedeme představit.

Jedním z nich je vánoční stromeček. Jedlička,borovička,smrček. Všechny jsou krásné. Umělý? Taky řešení,však přeci jen , nevoní. A pak – živý je živý.
Od té události už uplynula docela slušná řádka let.
Nastává předvánoční šílenství. Sotva týden a máme Štědrý den. A do toho shonu zazvoní kamarád a hned ve dveřích spustí,kam že jdu letos kupovat stromeček. Kde by? Jako vždycky, k nejbližší hájence. Tam jsou krásné na výběr a nejsou vůbec drahé.
Hned namítá,že letos tedy určitě ušetříme. Nechápavě se na něj dívám.
„Nechceš říct, že půjdeme do lesa?! Ty blázne, chytí nás hajný,přiváže ke stromu,napálí nám pokutu a ještě budeme ve vesnici za zloděje. Ani náhodou.“
Myšlenka, že mu zavřu dveře před nosem nakonec nedostala praktického vykonání. Červíček hlodá. Že by přeci jen? Ušetřit padesát korun? Každá koruna dobrá. Dobrá, tedy.
„Ale vše promyslíš ty,“ říkám mu.
S úsměvem odpovídá: „ Vše už je vymyšleno do posledního detailu.!
Zase až tak mu nevěřím,protože vzpomínka letí hlavou na cestu na dovolenou,kdy měl sepsaný itinerář na každý metr jízdy, a pak jsme vjeli do jedné vesničky třikrát. Pokaždé z jiné strany. Na omluvu musím říci,že za tuhle nepřesnost zase až tak nemohl. Ta správná cesta byla uzavřená.
Nastává den D. V pravé poledne vyrážíme směr malý lesíček, provést svůj lup. Až nás chytnou,to bude! Říkám si v duchu. Já chtěl až za tmy,ale prý to bude méně nápadné. A pak pod svícnem největší tma. Pravda. Představu dvou černých teček na bílém zasněženém poli,táhnoucí za sebou zelené stromky, a tudíž i jasně ukazující stopy až domů,jsem raději přešel mávnutím ruky.
Řeknu vám, strašný pocit. Jít krást. Malý lesíček,stromečky pěkně seřazeny. „Jsou docela namačkány na sobě. Když dva uřežeme,tak jim to jenom prospěje. Budou mít více sluníčka. Vidíš jak jsme si zdůvodnili náš lup,“ šeptem vysvětluji.
Uši a oči v pozoru: „ Hele kdyby něco, tak já utíkám.“ Upozorňuji. Jednoho času jsem uběhl stovku za 14 vteřin. To snad bude na myslivce stačit. Jestli i na jeho flintu,raději dále nepřemýšlím.
Po dvou hodinách hledání, měření a uvažování konečně nacházíme ten pravý. Krásně rovný,tak akorát. Není jednoduché najít krásný stromek, jeden je moc vysoký, tenhle má zase dvě špičky.
„Dělej,ať jsme pryč! Bacha! Padáme! Hajný!.Ne!Klid! Nic se neděje. Řež dál!“ řvu na něj povely.
Jen zajíček. Ale v tu chvíli vypadal jako velká obluda. Strach dělá své. Málem jsem si crpl do trenýrek.
Cesta domů proběhla kupodivu v poklidu. Ale v garáži nastal trošku problém. To, že je dole stromeček trošku moc tlustý,spraví sekyrka a pilka. Ale je nějak podivně křivý,dole ve stojanu a nahoře špička rovná,ale mezi tím,no hrůza. To se zamaskuje. Ozdobí se baňkami,řetězy, nikdo nic nepozná. Žena bude mít radost.
Poznala a radost neměla. Vůbec žádnou. Otáčím stromečkem pořád dokola,ale nenajdu tu správnou pozici. Manželka dokonce prohlašuje, že jede do města,snad ještě kdes stromky budou mít. Potají dokonce uroní slzu. Nakonec rezignovaně hlesne,že letošní Vánoce s totálně křivým stromečkem nějak přežijeme.
Když v lese byl takový krásný a rovný.
Druhý den ráno,na Štědrý den,jdu ke svým známým pro vánoční jablíčka. A taky se podívat ,jak krásný smrček mají oni. Alespoň oni,když my ne. Kamarád mi otevřel dveře a já vyprávím o průšvihu. Jen pokrčí rameny a v tu chvíli se ozývá jeho žena: „Pojď se podívat na ten náš.“
Vejdu dovnitř a pomalu se začínám uculovat. Přesně jako ten doma. Krásně nazdobený, vykrášlený, ale snad ještě křivější než ten u nás doma. Prostě paráda. Ještě tak připálit kapra a Vánoce jsou v pytli.
Už nikdy do lesa!
Tři roky nato se jen tak při povídání s rodinou a vzpomínáním na tento zážitek dovídám jednu skutečnost.
Ten malý lesík patří k pozemkům,které vlastní naše rodina.
My kradli ze svého.