Na šťědrý den

Sněhová vločka snáší se  dolů
Kdo ví kdy zase budeme spolu.


Probouzíš se do Štědrého dne. Ještě než otevřeš oči, uvědomíš si tu skutečnost: „Vánoce jsou tady!“
To jsem dlouho spal.Kolik že je hodin? Ne jako vždycky.Ale mezi žaluziemi okna proniká dovnitř zvláštní jasné světlo.To je nádhera , výskneš si radostí, a celý dojatý koukáš ven.
Sněží.Tak přeje jen budou vánoce bílé.Nemodlíš se sice,ale celý čas jsi přál a doufal,aby tak bylo.Ne v koutku ,ale v duši celé , při zavřených očích snáší se k zemi bělounký sníh.
Tak příroda si dala říct. Vyslyšela Tvé přání. Už nic Ti nechybí.
Vločky sněhu se nehlučně snáší k zemi. Více a více.
Vyskočíš a pospícháš, aby jsi tu novinu mohl sdělit všem, které znáš.Přání připravená na lístku, mající dvě varianty.Jsi rád, že ta se sněhem je pravá. Jen napsat a odeslat.
Pohlednice? To už je pozdě. A pak , letos nepřišla žádná.Třebaže jsi posílal.Dnes jsou modernější a především rychlejší způsoby. Internet a mobil.Však to kouzlo, kdy ve schránce objevíš Vánoční pozdrav od blízkého člověka.Kdy zvědavě a nedočkavě pohlednici obracíš a zjišťuješ, jaký obrázek na ní je a od koho.Ladova zima. Vrací tě zpátky do dětství. Vždy jsi vystavoval a chlubil se množstvím lidí, kteří ti napsali a hlavně poslali tobě.
Dnes už ne.Nikdo si třeba ni vzpomene.
„Pohádkové snížkové vánoce.“ Začínáš slovy.Posíláš. A budeš doufat. Doufat, že někdo přeci jen odpoví. Z  mnoha kamarádů, přátel, známých, zůstala jen hrstka opravdových.Jen málo,ale o to více si jich vážíš. Praví zůstali.I byť jen jediné slůvko může tolik potěšit.
Píšeš.Více nemůžeš dát. Sám nejlépe víš.Jen přátelé ví, proč tvé já má vzadu v mysli, stále ještě černý závoj. Chmury, které tě nechtějí opustit.Bude lépe.Již je.
S novým dnem přijde nová naděje.
Telefon se rozezvučel. „Děkujeme příteli.“ Čteš s potěšením.
Zapaluješ svíci.A Štědrý den nastal.