Yetti

Na světě je jen pár druhů sněžných mužů. Jednoho si můžeme představit jako tlustou, šedou příšeru s dlouhými chlupy a druhého jako nějakého chudáka v čepici přes oči, který se vydal v létě na houby a do jara se nevrátil. V období ledna kapku připomínal sněhuláka, ale postupem času a přibýváním stupňů na teploměru roztál. Ovšem to už o něm nemůžeme mluvit jako o sněžném muži. Můžeme jej nazývat tak maximálně mužem toulajícím se, na kterého manželka už doma dávno nečeká a na policejní stanici jej prohlásili za nezvěstného. Proč by taky ne. Šestkrát dokola ohřívaná večeře s představou, že se muži okruh houbaření protáhl až do hospody na jedno, na dvě a víc, už není nic úžasného a i ženu s opravdu vysokou hladinou trpělivosti omrzí. V jednu ráno jídlo schová do trouby a po týdnu jej vytáhne s tím, že její muž už asi nebude ten, kdo to sní. Na bramborové kaši počíná klíčit plíseň a řízek se začíná opět hýbat. Pomine leden, únor, nastává jaro a žena se smířila s tím, že chotě už nespatří. Začne si dělat nároky na dědictví – dům, zahrada, i ten chlívek s prasetem i ty desetníky v trávě na dvoře budou její. Když se chystá všechno podepsat a převzít, ve dveřích se objeví roztopený sněhulák, co býval kdysi podobný jejímu muži a žena má po legraci.