V září se musí sklidit zelený list

Prosím aby následující řádky nečetla policie,detektivové,ni jiní příslušníci,ani jejich pomocníci.Aha, oni již patrně nejsou.Jo, to byly časy,pár let zpátky jich bylo i v malé vesnici plno. A vždy tehdy, kdy je jedinec vůbec,ale vůbec nepotřeboval.Ale zpátky do současnosti.

Nechci nijak prosazovat kouření marihuany, však že se toto v naší zemi děje denně stále více a více, nelze přehlédnout. A pak, všechno zakázané vždycky chutná nejlépe.A když opatrně zjišťuji v okolí, téměř není mladý člověk , jenž by „marijánku“ neokusil.Koná se tak i v mém nejbližším okolí.
Zážitek jsem vyslechl kdesi v hospůdce páté cenové skupiny,u jednoho stolu, mezi partou postarších tatíků.O koho se jednalo, si už vůbec nevzpomínám.A kdo ví ,zda se toto stalo.


Volá dcera: „Táto, je vysvědčení, přijedu se pochlubit.A na oslavu vezmu marijánku. Zhulíme se.“ Chtěl jsem namítnout,že tohoto koření mám doma celou krabičku,však raději mlčím.Nebo snad přijede s nějakou svou kamarádkou?Omyl.Neb jsem pochopil jasnou věc, vařit nebudeme.Ani kamarádka nepřijde.Nastal druhý den a s ním vysvědčení.Dcera již okupuje byteček.Jen vstoupím do dveří a už mi hlásá: „ Vysvědčení je v kuchyni ,ale to nejhlavnější mám u sebe. Skleněnku!“ Vzpomínky běží. Ano skleněnku znám. Jako malí kluci jsme hráli kuličky. My chudí měli hliněnky, a byli za ně rádi.To bohatý Pepa od sousedů měl skleněnek několik,a ještě s nimi vždycky vyhrával. My neměli šanci.Tohle však není kulička. Skleněnka je název pro zcela cosi jiného, spíše připomíná malou lulku.Ke kouření. V tom mám pravdu.Pro mne bohužel.Obracím se k dceři se slovy: „Hele dcero, vysvědčení je to opravdu krásné,ale s tím zhulováním, to nepůjde. Víš, co jsem za svých čtyřicet pět let nezkusil, již nemusím poznávat.Ani cigaretu, a natož marihuanu. Co když nás zavřou? A taky občas potřebují mou krev, a já bych pak kvůli pár nadechnutí nemohl. To by byla škoda.“
Přes všechny domácí práce a povinnosti, se přenášíme až k večeru.Konečně usedáme k televizi, pouštěje si film. Potichu a jen pro sebe si říkám: „Aha, zapomněla holka, jen ať si nechá pokouřeníčko až domů.“ Nezapomněla. Tvrzení,že dneska si zapaluje poprvé v životě,jsem nevěřil ihned, když vzala skleněnku do ruky a jako zkušený kuřák si zapálila.Po místnosti se roztahuje nasládlá vůně.Ptám se jí ,co dělají její oči,ale díky tmě raději nevidím nic. Či snad již blbnu i já?Tak to jsem se zapomněl podívat. Nadýchám se kouře a uvidím bílé tančící myšky, či co. Nevím. A raději ani vědět nechci.Vím, člověk má ve svém životě okusit vše,ale právě toto?
Beru skleněnku do ruky a jen jemně přičichnu. To je smrad. Fuj. Motám se do kuchyně. Raději ten smrad zajím kusem salámu.
Právě stejnou „vůni“ cítím ve svém bytě ještě tři dny,přestože mám otevřené okna i dveře. Právě tolik dní mně šíleně bolí hlava.Že by změnou počasí?
Vím, vím dobře. Již nikdy se zapálenou cigaretou u mě doma.