Podzim

Myslím jako člověk, mluvím jako člověk, žiji jako člověk – jsem člověk. Jsem člověk a nesnáším podzim, nesnáším zimu pomalu natahující drápy po nás, bezmocných loutkách, zoufale doufajících v příchod „babího léta“. Opadávající listí, sychravé počasí, virózy, narušení psychiky člověka až do takové fáze, že ukončí vztah, ve kterém byl prakticky šťastný – tomu já říkám podzim. Zapřísáhlý romantik by jistě ihned protestoval: „ Tetelící se listí všech barev a druhů dodává dosud běžné přírodě novou tvář, lehce prosvitávající slunce, sic oslabené příchodem studenějších dnů, dělá z této již samo o sobě nádherné podívané nezapomenutelný zážitek pro lidské oko.“ Jak smutné! Vždyť romantik by vám nádherně vylíčil cokoliv, co běžný člověk pociťuje negativně (jako příklad dejme či smrt - kolik snílku ji opěvuje v radostném očekávání a vůbec netuší, co je čeká?).  
Možná to bude znít nepravděpodobně, ale i já patřím mezi tyto horlivce, i já miluji vše, co ostatní nenávidí, miluji velké daně, drahé pohřby, ekonomické krize....vyjma podzimu. Položme si však otázku: „ Kolik lidí říká něco jiného než si myslí, myslí něco jiného než říkají a shodou náhod jsou považováni za nepochopené intelektuály nehodící se do dnešní doby?? “ A není tedy jedno, řeknu-li v jedné větě, že nesnáším podzim a v druhé to bezprostředně popřu? Miluju podzim!...