Kterak jsem měl doma na půdě duchy

Už to bude více než týden. Pravidelně večer,vždy když se vše kolem uklidní a já si konečně sednu k televizi,slyším ty podivné zvuky.

Nejdříve tomu nevěnuji moc pozornosti. Nějak se snažím vypustit z hlavy jakýkoli problém. Těch je za celý den docela dost. Jenže zvuky jsou tady každý den. Každý podvečer přicházejí a jsou tu se mnou. Pravidelný čas. Stále ty tajemné tlumené rány. Odkud přicházejí?
Že by je dělal malý soused? To jsem vyloučil po chvilce přemýšlení. Ano, sice docela pravidelně trénuje v garáži na své bicí. Ale ty jeho tři kyblíky a pět plechovek spolu s vařečkou dělají trošku větší rachot. Ne, tohle to nedělá soused. Jo,to budou motorkáři,vždy navečer se tu prohánějí kolem. Aha,že to zní úplně jinak? Vím, už vím. Dělají nám nové chodníky a tím jak ubrali kus cesty,tak se kroky lidí,tak rozléhají.
Ke konci týdne už je mé logické uvažování v čudu. Začínám se docela bát. Ty tajemné zvuky jdou odněkud shora. Z půdy. Z půdy! Mám na půdě duchy! Čeho jsem se to dožil!
Hledám okultní literaturu. Určitě o tom bude něco napsáno. Jako neznaboh se pilně učím otčenáš a už odpoledne si loupu hromadu česneku. Jeden nikdy neví,co se semele. Zamykám všechny dveře. I ty od spíže. Jen jsem si někam odložil klíč. A ještě jej nenašel. Takže patrně tu pojdu i hlady. Dokud je trošku světla venku,tak to jsem ještě hrdina. Ale po setmění má odvaha spadla někam do trenýrek. Rychle se oblékám a mizím do místní hospůdky. Po jedenácti pivech a pěti rumech si mohou duchové na půdě dělat klidně i orgie. Už mne nezajímají. Když však druhý den kontroluji rozpočet,zjistím,že do hospůdky mohu ještě třikrát...
Nespím. Pozorovat mě někdo skrytou kamerou,tak mi volá do blázince. Pod polštářem mám totiž všechny příborové nože i vidličky a pod postelí nabroušenou kosu. Pro všechny případy. Spím zásadně při rozsvíceném světle. Z česneku už mi je šoufl.
V hlavě nosím všechny horrory,které jsem za svých čtyřicet let života viděl. Je jich pěkná řada. A jeden lepší než druhý. Jedna nestvůra horší než druhá. Brrrrr. A všechny zrůdy,netvoři,strašidla a upíři z filmů, zrovna teď bydlí na mé půdě.
Přišla neděle podvečer. Z hrůzou čekám,kdy se kroky z půdy začnou ozývat. Musím překonat strach!
Nedám se! Po flašce šampaňského,třech becherovkách a pořádnému loku z desetileté slivovice mám odvahu poprat se třeba s čertem. Mám? Opravdu?
Vyzbrojen kladívkem ukrytým v gumácích,sekyrou v jedné a kosou v druhé ruce a česnekovým věncem kolem krku,se blížím ke dveřím na půdu. Ještě půl hodiny mi trvá,než odstraním barikádu složenou z křesla, skříně, květináče a hromady tepláků. Další půlhodinu běhám po domě a hledám klíč. Najdu samozřejmě ten od spíže. Konečně ten pravý! Odemykám a na hlavu mi padají stroužky česneku,které jsem přilepil náplastí na dveře. Těch dvanáct schodů nahoru je nekonečných.
Vstupuji do místnosti. Tady to bylo. Odtud šly ty strašidelné zvuky. Za těmi dveřmi někdo je! Nikdo! A přece! Vidím pohyb něčeho malého ,černého, rychlého. Takhle duch přeci nevypadá.
Je po strachu. Úlevou si sedám na zem. Zadkem přímo na odhozenou kosu.
Probírám se v nemocnici,nade mnou sestřička a povídá mi něco o velkém štěstí. Proč? Vždyť na zadku mám pětadvacet stehů.

PS: Daruji čtyři malá, černá koťátka...