Mlčeti stříbro, mluviti zlato aneb jak jsem zkomolila přísloví

Ano já vím, nemělo by se to dělat, ale mně to přesto nedalo. Musela jsem pozměnit znění našeho známého přísloví „ mlčeti zlato, mluviti stříbro“ na jeho přesný opak. No považte sami:
Už od raného dětství na nás všichni tlačí, abychom se naučili mluvit. Nutí nás pojmenovávat zvířátka v dětských knížkách, určovat barvy a počítat do deseti nejen na prstech. Pokud nám to jde, jsou šťastní - ale když to trochu dře? Jéje, to je potom doma neštěstí. Ta, která si říká máma, pláče, ten, na kterého máme volat táto, si mumlá pro sebe, že syn rozhodně není po něm. On v jeho věku už dávno mluvil plynule a bůh ví, jestli jen jednou řečí. Na to už jeho paměť dnes neslouží. Ale tenkrát za komunistů bylo všechno lepší – snad i ty děti se rodily chytřejší. Nám samozřejmě uniká nejen význam všeho povyku kolem nás, ale i samotná nutnost umět ta zvláštní slova. Vždyť k čemu nám to bude, ptáme se sami sebe a nepochybně se v několika případech nepleteme, že tento výraz nebudeme využívat moc často. Trváme tedy na svém a pusu neotevřeme ani za tu nejlepší čokoládu z vánočního stromku. Po čase se nám rodičů přesto zželí a my vyslovíme první zvukomalebné „tata“ nebo „mama“. Šílenství, které kolem nás vypukne, si pamatujeme ještě hodně dlouho a proto si to při příštím „poprvé“ pořádně rozmyslíme. Nemůžeme ale popřít, že nás těšila znovu získaná pozornost, záplavy sladkostí a i uznání našeho otce – pána tvorstva -, který si při skleničce něčeho ostřejšího, mumlá, že ty děti přece jen nebudou zas tak špatné (i když za komunistů…).
Náš vyhraný boj s prvními slabikami, ovšem vůbec neznamená výhru ve válce zvané „řeč“ nebo lidově „mluvení.“ Naopak. Nároky na nás se zvyšují. Teď už neuspějeme jen s pouhým žvatláním. Chtějí po nás celé věty, vyžadují klesnutí hlasu na konci otázky a opravují nám špatnou výslovnost. Prostě a jednoduše – prudí nás tím celé dny. Náš „točáret“ nebo „hrrračka“ (ráčkování) jim už nepřijdou roztomilé, opět lomí rukama, máma opět pláče a táta již po několikáté změnil názor na inteligenci dětí rodících se před a po revoluci. Nám je to samozřejmě také líto, rádi bychom rodiče potěšili, ale když ono to vážně nejde. Snažíme se rodiče přece jen nějak usmířit a tak na sobě tvrdě zapracujeme. A jednoho krásného jarního dne proneseme celou smysluplnou větu. Je tu zase to radování, všichni jsou na nás hrdí a my na sebe též.
Časem se stane používání řeči naprosto běžnou záležitostí a my zjistíme, jak silnou zbraň vlastně držíme v ruce a jak snadno ji jde zneužít. A od chvíle našeho převratného objevu, to jde doma z kopce. Neustále se totiž ozývá náš křik, žvatlat (=mluvit) dovedeme celé hodiny a ze všeho nejradši máme otázky, které se snažíme klást před spaním. Nejenže sama skutečnost že nechceme spát je pobuřující, ale připočtěte si k tomu záludnosti, které chceme znát. Na pořádku dne se objeví snad ta nejkrásnější a nejnesmyslnější ze všech otázek – proč? Ať už dospělí pronesou cokoliv, zeptají se na jakoukoliv otázku – nedočkají se jiné odpovědi nežli „proč“. Zpočátku se možná snaží vymýšlet odpovědi, jenže považte - koho by to bavilo pořád? Po několika týdnech či měsících se z nich tedy stávají choleričtí melancholici, které jen přítomnost slova, jehož znění se nesmí vyslovit, rozzuří či rozpláče. V tu chvíli možná poprvé zalitují, že jsme se vůbec kdy naučili mluvit. Tento pocit je však opustí v ten okamžik, kdy nás přestane bavit znát všechny důvody. Rodičové si oddechnou, aniž by tušili, že my už na ně chystáme další atak. Svého umění mluvit totiž začneme využívat především tehdy, když oni chtějí spát. Neváháme jim ani zdvihat víčka, když se nám náhodou zdá, že nás nevnímají nebo snad dokonce spí! My to musíme vědět! Chceme odpověď na naši otázku! A tak se z našich (vašich i jejich) stávají opět melancholičtí cholerici a teď pro změnu ještě nevyspalí. Nejhorší je, že je nikdo nepolituje – jak se říká: jaký si to uděláš, takový to máš. Jsou stateční, vážně se to snaží vydržet, ale jednou ten den musí přijít – den, kdy vyřknou ono nenáviděné slovo „mlč“ nebo dají své stanovisko najevo pouhým citoslovcem „pšt“. Jsme zmateni! Máme vážně mlčet? Myslí vážně to, že nemáme mluvit? K čemu jsme se to pak ale učili? Situaci nám nikdo nevysvětlí, jen ona osudná slůvka se ozývají stále častěji. Slýcháme je doma u televize, když táta – už s pěkným pivním pupkem – sleduje fotbal a vůbec ho nezajímá náš obrázek ze školy. Okřikují nás tím ve škole – „mlč a poslouchej“, říkají. A časem opravdu začneme mluvit méně, až to nakonec přeroste v úplné a nekonečné mlčení. Asi vážně uvěříme onomu: „mlčeti zlato, mluviti stříbro“. Mě osobně by zajímalo, jestli ten kdo toto přísloví vymyslel, někdy slyšel o komunikačních bariérách, které se dnes tvoří ve všech směrech lidského života. Začínám totiž vážně uvažovat nad tím, jestli si je netvoříme sami, když ve svých pěti letech uposlechneme zrádné „pšt“ a dáme přednost tichu před pracně naučenou mluvou…