Zachmuřený pán

Přišel k nám do firmy. Mlčel jako zařezaný a netrpělivě postával u dveří tak, že přenášel váhu z nohy na nohu.(v terminologii aerobiku Side to side.) Tipovala bych mu něco přes čtyřicítku. Vlasy měl prořídlé a oplesnivělé. Jeho čelo bylo jako ornice, oči měl vlčí, pronikavé a šedé. Hleděl nimi zádumčivě na zeď, jako stavař, který zpytuje svědomí, že zeď stojí křivě. Na dotaz, jestli nechce něco k pití, jen nesouhlasně zamručel. Úzký hrudník měl nasoukaný do starého svetru na zip, typově podobného tomu, co nosil Doyle v kriminálním seriálu. V mládí to musel být hezký člověk, pomyslela jsem si. Teď mu v obličej hyzdí starosti, únava a smutek.
Obrovské překvapení pro mě bylo, když k pánovi zamířil můj kolega se slovy:“Už jste tady, pane Veselý! Zdravím Vás.“
Pán možná dříve veselý býval, dnes už mu ale zbylo jen to jméno, říkala jsem si. To co následovalo, bylo opět překvapivé. Jakmile mu kolega potřásl rukou, pán se usmál. A to moc hezky..