Pěvecký soubor moravských učitelek

Nebojte se, nejde o žádné oficiálni hudební těleso. Je to jenom taková bláznivá vzpomínka na dobu, kdy už končila veškerá sranda (školní léta) a začínal „skutečný“ život. Ovšem co nás skutečně čekalo, o tom se nám nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.
Bylo nás tehdy 7 holek oslavujících posledni zkoušku 3. ročníku pajdáku. Cekaly nas už jenom státnice a diplomka. Budˇ státnice hned a pak 4. ročník tzv. řízené praxe v nějaké základní devítileté škole nebo státnice až za půl roku a 4. ročník dalšího studia na pajdáku. Ti o rok starší na tu řízenou praxi jít museli, ti o rok mladší zase museli do toho 4. ročníku pajdáku. My jsme si mohli vybrat, protože jsme měli to značně pochybné štěstí, že jsme se narodili v roce 1946. Stejně tak, jako jsme si před časem mohli vybrat mezi 9. třídou základní nebo 9. třídou výběrovou. Ti o rok starší chodili do školy 8 let, ti o rok mladší už 9 let.
V naší skupině začalo před třemi lety studovat 7 holek a 3 kluci. Vzdor tomu, že se tenkrát řikalo, že holky jsou na matiku a fyziku „blbý“, tak do toho 3. ročníku to dotáhlo jenom nás 7 holek, ti 3 kluci se časem vypařili neznámo kam. Takže jsme toho vlahěho červnového večera seděly v pokoji na kolejích na Míráku (Náměstí Míru, Brno, Jiráskova čtvrtˇ), popíjely jsme třešnové víno (6 Kčs za litr), a vzdor úspěsně složeným zkouškám jsme byly všechny dost naměkko. Bylo to prakticky naposled, co jsme se takhle spolu sešly: Anka, Bedna, Jana, Krohna, Malá, Maruška, Pexna a Zemča. Já vím, to je 8, ale Bedna byla ze skupiny Matematika – Základy průmyslové výroby a do toho 3. ročníku to dotáhla coby jediná holka ze skupiny, tak jsme ji jaksi adoptovaly mezi nás. Na druhé straně Maruška mezi nás prakticky nepatřila a jako obvykle nám vynadala, že děláme moc velký kravál a ona že se nemůže učit (na ty státnice), tak práskla dveřmi a šla se učit někam jinam. (Malá se také chystala na ty státnice, ale ten večer s náma jako vždycky držela partu.)
No a jelikož jsme byly poněkud naměkko, tak jsme při tom víně začaly zpivat ty táhlé a krásné moravské lidůvky. A jak jsme tak zpívaly a popíjely, tak najednou jednu z nás napadlo něco velice zajímavého: že bychom se takhle mohly sejít pokaždé, když se bude jedna z nás vdavat; a to nejenom přímo na té svatbě, ale večer před svatbou, a nevěstě pod okny zase ty táhlé a krásné moravské lidůvky zazpívat. Je to prý starý jihomoravský zvyk. Zvyk nezvyk, ten nápad se nám všem velice zalíbil, vzdor tomu, že jsme žádná z jižní Moravy nepochazely (Bedna byla dokonce z východních Cech). Takže jsme ten nádherný nápad začaly okamžitě realizovat. Ne, žádná z nás se nehodlala hned druhy den vdávat, ale pod vlivem romantiky a alkoholu jsme tento nápad hodlaly hned zachytit graficky (to je výraz z geometrie, za ta léta jsme nějakou tu hantýrku pochytily). Znamena to, že jsme to všechno chtěly sepsat. To se take hned stalo. A nejenom to. Příslušnou listinu jsme každá podepsala vlastní krví (špendlíkem, kterým jsme se píchaly do palce) a okraje jsme opálily a očoudily sirkama (zapomněla jsem podotknout, že jsme při tom všem také mohutně kouřily). Výsledný dokument vypadal skutečně starožitně a jeho platnost jsme při další flašce vína stvrdily přísahou.
A jak to s tím glejtem a přísahou dopadlo? Dodržela se, až na jednu výjímku, ale ta byla vyhledem k dobe naprosto neproveditelná. Malá a Maruška se vdaly hned po statnicich ještě téhož léta (1967). Maruška s náma žádný glejt nepodepisovala a na svatbu nás nepozvala, takže té se nezpívalo. No a my ostatní jsme se vdaly až po přátelské pomoci všech našich odboboditelů a jelikož Pexna (já) se dva dny potom dopustila trestného činu opuštění republiky, tak u toho dalšího zpiváni vždycky chyběla. Mně pochopitelně nezpíval nikdo a v předvečer svatby jsem docela neromanticky žehlila svému budoucímu muži montérky.
Od té doby už uplynulo mnoho vody. Za celá ta léta se nás několik sešlo jenom dvakrát (v Jihlavě). To už jsme všechny mely děti. Mezitim jedna z nás ovdověla (Maruška), jedna z nás se rozvedla (já) a jedna z nás zemřela (Zemča). Tedˇ už máme skoro všechny vnoučata (já ještě ne, ale zato mám nejvíc dětí, 4). Skoro všechny jsme už v důchodu (já ne, v téhle zemi se do důchodu tak brzo nechodí). Jestli se některé z toho naseho pěveckého souboru moravských učitelek ještě někdy někde sejdou, to je ve hvězdách. Ale ta krví stvrzená přísaha a sepisování toho glejtu, to je pro nás všechny krásná vzpomínka na celý život.