S ní je všechno jiné...

Také se vám někdy stalo, že jste se vrátili ze školy domů a zjistili, že si vaše matka za vás našla náhradu? Náhradu, která je ve všem dobrá, dokonce možná i lepší než vy, a nejsou s ní vůbec žádné problémy?
Již od svých dětských let jsem den co den přicházela ze školy a u kuchyňského stolu nacházela svou matku celou nedočkavou se mě zeptat, jak se mi celý den dařilo. To, že jsem ji tam jednoho dne nenašla, mě přinejmenším vyděsilo. Když jsem ji však koutkem oka zahlédla, jak se s rozzářeným a téměř dětsky naivním úsměvem těší se svou novou milovanou, cítila jsem se asi jako kdysi, když přestali vysílat Pokémony…
Od té doby už ani nemluvila o ničem jiném: „Ona je tak úžasná, tak moc mi pomáhá. Víš, Káťo, teď už nemám tolik práce jako dřív!“. Bylo na ní vidět, jak všechno kolem najednou ztratilo smysl, jak se stala tím nejdůležitějším ONA a nikdo jiný. Občas mě za ní i posílala, ať se kouknu, jestli je v pořádku, jestli nepotřebuje s něčím pomoci. Dokážete si představit, jak je to strašné, když se musíte ještě i starat o někoho, kdo vám přebral zájem vaší rodičky a předstírat, jakou z toho máte radost, abyste tu její nezkazili?
Snad nikdy nezapomenu na pocit, kdy k nám domů proudily davy návštěv, aby se jen podívaly na ten zázrak, co se u nás doma objevil. I když občas někdo pronesl, že je to možná trochu zbytečné, bylo vidět, jak se mu i přes to lesknou oči závistí (teda pouze do té doby, než zahlédli můj skeptický pohled – to se v očích neleskla závist, nýbrž nenávist).
Dnes už je to nějaký ten pátek, co doma naši kondenzační sušičku prádla máme. Nejspíš už jsem si stihla zvyknout na to, jak moje matka nadšeně vyskakuje z gauče vždy, když sušička zapípá, že je s programem hotová. Jak mě pokaždé nutí sáhnout si na všechny ručníky, abych ucítila, jak jsou jemné, měkké, svěží, hebké a vlastně asi úplně dokonalé…