Ideální život

Vstávám. Je pondělí ráno, slunce vychází a paprsky mne vyhazují z postele. zamáčknu budík a mračím se na něj.
Skoro se divím, že se ručičky neotočily do protisměru pod mým zlým a blesky sršícím pohledem. Nazouvám bačkory, i když jsou nepohodlné nesundám je. Šouravým, líným krokem ženu svůj stín do kuchyně.
O pět minut později už sedím u stolu. V ruce tuhou housku, koupenou už před dvěma dny u protivné pekařky. Svaly v puse se mi stahují v podivné grimasy mučeného člověka. To od chuti toho, co obsahuje můj otlučený hrníček bez ucha. Prý káva. Turek by mi ji chrstl do obličeje.
Ještě s posledními sousty v ústech mě moje ranní cesta vede do koupelny. V zrcadle na sebe cením vycíděné zuby. Že se vůbec snažím. Ať tak, nebo tak, jednou vypadají a já budu potupně kupovat blend-a-dent. Česat se nebudu. Venku fouká vítr a určitě bude pršet.
V tlustém baloňáku, ač je září, scházím těch nekonečných osm pater paneláku, který by se v Janově asi moc nevyjímal. Vytlučená okna a všudypřítomné odpadky mě provázejí na každém mezi poschodí. Po každém schodu odpočítávám život svým kolenům a po dosažení přízemí k nim skláním omluvný pohled. Nepamatuji si, kdy tady naposledy jezdil výtah. Ani nevím, jestli tu vůbec byl. Až teď si uvědomuji, jak nuzně můj zevnějšek opravdu vypadá. No a co. Určitě se natáhnu do bláta a ušpiním se. K čemu čisté šaty..
S chutí do života a pln dobré nálady rozrážím vstupní dveře, jako westernový kovboj. A stejně jako on dostává facky od pachu potu a tvrdých destilátů, tak mě dobíjí k zemi smrad zplodin aut, továren a opodál stojící kontejner mi svou překrásnou vůní vyráží dech z plic. Vrhám se do vln odpadků (ať lidských nebo věcných) a zamýšlím se nad koupí plavacího kruhu-to až mne jednou přestane bavit plavat.
Na ulicích potkávám dámy s oplzlým chtíčem v očích, za kterými se táhnou zdegenerovaní mladící, kteří div jazykem nebrousí chodníky.
Rychle uskakuji před jedním z malých psíků, jenž si spletl mou nohu s lampou veřejného osvětlení. Nechám ho být. O pár ulic dále na něj čekají pneumatiky jednoho z automobilů. Takový je osud. Bohužel, já to štěstí ještě neměl. Na semaforu svítí zelená. Tuhle barvu nemám rád. Áá výborně červená. Po přechodu jedině na červenou.
Zase nic. Jediné co mi bylo odměnou, byly výtky nervních řidičů. Začíná poprchávat. Proč jen mě to nepřekvapuje? Kolemjdoucí slečna se na mě rozzáří úsměvem. Asi má ráda ošklivé počasí. Úsměv oplácím mimikou, hodnou člověka, který je zpola spořádán žralokem. Dáma se z nepochopitelného důvodu děsí a prchá pryč.
Čeká mě další nudný, otravný den, plný činností, které nesnáším. Dělám je dobrovolně. Stejně, jako každé ráno jím tuhou housku a piji odpornou, smrdící napodobeninu kávy. Cestou se omlouvám kolenům a nechávám se bít kontejnerem. Mračím se na lidi a oni mi oplácejí stejnou kartou.
Mám svůj život rád. Dneska odpoledne si půjdu koupit plavací kruh.