Jak uhel černá

Jak uhel černá neděle

Je neděle při níž musím ven. Do vlhkého rána. Do těžkých šedých mraků, které už dosáhly na špičku místního kostelíka. A že kostelíček je malinký, spíše taková větší kaplička, bude trvat ještě chviličku, a ten tmavý šedý stín mi dosedne na má stará bolavá záda. Bude ještě hůř. Nebo? Kdo ví?
Přestalo pršet. Začalo lít. Posouvám kšiltovku ještě níže k očím. Raději nevidět ten smutek pršení okolo.
Vlastně já smutný být nemusím. Ba ani nejsem. Vlastně mám takové počasí rád. Moc rád. Tma venku, tma za sklem zvenčí,ale i uvnitř bytu. Jen zapálit svíci a udělat si trošku pořádek. Uvnitř. V duši. Není nic lepšího. Chvíle na ohlédnutí za časy minulými. Třebas i nad hromadou vzpomínek. Fotky. Bylo. Vždyť stalo se tak dávno,že spíše nikdy nebylo. Ale stejně kus života za mnou.
Však nyní mohu jen vzpomínky přebírat za chůze. A o horkém čaji a malém blikajícím světýlku si nechat jen zdát.
Do tenisek se dostala první kapka z loužičky uprostřed chodníčku. Velmi příjemný pocit. Pár minut a je jedno jestli prší z černých chomáčů nahoře nebo mi voda protéká mezi prsty na nohou. Jsem jak zmoklá slepice. Pardon. Spíše kohout.
Tenhle stav jsem zažil tisíckrát. Přeci mne nerozhodí. Neudělá čáru přes mou dobrou náladu. A přeci. Čeho je moc ,toho je. Však znáte. Ještě že v tomhle počasí nejsou venku psi, natož lidé. Sumíruji kolik času, ještě musím. A připadá mi,že se minuty spíše sčítají, než by ubývaly. Mám sto chutí hodit baťůžek do příkopky a pelášit domů. Nedostanou mě. Chmury ne.
Blížím se k malému domečku. Pohroužen do sebe, si na poslední chvíli uvědomím ,že kdos je kousek ode mne. A, mladé děvče, piercingy na krásné tváři snad čtyři,uši plné železných křížků. Tak rychle naplnit schránku a jdu. Ale co, já jdu k ní a proto zdravím. Třebas mi je jasné,že odpověď nebude.
Kupodivu byla. „V takovém čase? Vždyť prší.Nebylo by lépe v teple domova?“ slyším její slova.
No co nadělám, a když bude pršet celou neděli,stejně musím. „Mějte
i tak hezký den. A ještě,prosím. Vy sem chodíte každou neděli?“ Ptá se. Sobota neděle,však čas přesný ji říci nemůžu.
Měl bych jít dál. Však nějak nechce se odejít. Najednou nevadí těžká mračna. Déšť. Chladno. Kouzelným proutkem změněno na den plný slunce. Ta dívka mi úplně rozzářila duši. S úsměvem se loučím a pro jistotu se ještě otáčím. Stojí. Poslední kývnutí na pozdrav. A pak,že Ti mladí jsou podivní.
Vím může být má dcera,ale copak na tom záleží. Že si lidé mají co říci. Může mít třeba pět ,nebo tisíc let. Co na tom.
Zamyslím se a vzápětí šlápnu do nejhlubší kaluže. Nic mi nemůže zkazit dobrou chvíli. Dnes již nic a nikdo. Klidně ať třeba sněží.

Pozdní večer nedělní. Vzpomínky na ráno. Moc příjemné ráno.
Už ať je zase neděle...