Běháním k infarktu

Anotace: jak jinak

Je po zimě.Snad již nadobro schovala svůj kabát.Věřím, nejen já, že jaro a taky sluníčko, bude vládnout.
Kabát.Ano pomalu taky probírám šatník. Čtyři trička, dvě bundy,teplákovka.Jen takový malý problém, do těch jarních oblečků nevejdu.Jaksi přes břicho mi jest poněkud těsno.
Co zbývá než trápit tělo své. Tak zmožené poleháváním na pohovce.Nevím ,nevím ,ale patrně zemru.
Ale jsem rozhodnut.Kila musí dolů.Alespoň čtyři.Tak dobře tři.Ještě chvilku počkejte, sepíšu závěť, co kdyby mně z toho úsilí a námahy piclo. Ty dva květináče a šest rybiček mám pro zbytek rodiny rozděleny v mžiku.
Soukám se do hrubé zimní bundy, čepičku s bambulkou narazím na uši, a jde se.
První kroky a vypadá to na vyplivnutí duše.To byl zase nápad.Chudnout pohybem.Takové nápady mám jen já. Šílené.Blbé.Jediné štěstí ,že je tma a nikdo mně nevidí.Ale závazek zněl tři kolečka kolem rybníčka,a ne že uběhnu sotva půlku prvního a lehám do příkopky.Je mi zle.Já si ty koblížky neměl dávat.Půl hodiny mi trvá než seberu dech.Další hodinu sbírám i sebe a plazím se domů.
Ale vůle je silná a slovo ,které si dám, musím splnit. Týden mám za sebou a já zvládám více a více.Infarkt však nehrozí z běhu,ale z příhod, které mne při odtučňovací kúře potkávají.

Si tak v klidu běžím , ne vstříc lepším zítřkům, ale jen tak pro radost, myšlenky kdesi u někoho milého, a tu najednou se za mnou ozve šílené funění a dusot. To je mamut! Je po mně. Otáčím se. Hrůza, přímo na mně se řítí tři divocí koně. Zastavuji se v běhu a nejsem schopen udělat krok stranou.Nohy mi totálně zdřevěněly. Říznout se, ani kapky by nevyteklo.Aha, tak ti koně jsou osedlaní, dokonce i s jezdci. Proletí kolem a mizí v dáli.Jen kobyla nejblíže se po mně ohání zuby.To bylo teda o fous.

Sportovat se má za světla.Tvrdím pro jistotu. Druhý den proto vybíhám ještě když sluníčko svítí pěkně z výšky.Nic se mi nemůže stát.Jo, prdlajs. Zrovna musí všichni venčit své psí miláčky. A pěkně navolno. Paní mi tvrdí : „Naše Luštěnka ještě nikoho nikdy nekousla.A pak už je stará , chuděrka.Ani zuby nemá.“
Pokouším se věřit.Stejnou dvojici potkávám i při druhém kolečku. A hele, Luštěnka je sice stará a hluchá,ale běhá jí to náramně.Svou paničku totálně ignoruje. Třeba jen poběží se mnou toužíc rozhýbat své staré kosti.Ne, ne.Vyvinula úžasnou rychlost.Jako za mlada. Svou bezzubou tlamou mne chytá za sedací část těla. Jako by mne kdos cvakl kleštěmi.Bolestí řvu a s nadějí na záchranu skáču po hlavě do rybníka.Luštěnka za mnou.

„Pane, pane, zachraňte ji, ona se mi utopí.“ Řve babka.To určitě!Však nakonec se slituji.Plivajíc bahno a žabince vytahuji psa na břeh. Po chvíli umělého dýchání oživuji jak fenu, tak i majitelku. Promoklý až na kost se kradu domů. Sousedé nechápou,slyším jejich slova: „Ten člověk snad běhal celý den.Podívejte jak je propocený.“

Změním čas. Je brzké sobotní ráno.Ještě šero. Tak brzo ani psi nechodí čůrat.Psi ne,ale jiná zvířátka určitě. Zrovna probíhám kolem malých keříků, za které není vidět ,když tu celé stádo kačen se rozhodne přebíhat mi přes chodník.Řvu já,řvou kačeny.Všichni šokem.Asi mně omyjou.Tak jeden tady touží být zdravější, krásnější, a přitom dopadne právě naopak.

A to mi ještě sousedka povídá, že v létě, zrovna v těch místech kde běhám, potkala úchyla v dlouhém kabát.Fuj. K rybníku mne již nikdo nikdy nedostane.

Tak jsem byl navštívit sportovní potřeby.Běžecký pás nebyl sice nejlevnější,zato v bezpečí domova se mi bude běhat náramně.

PS: A ještě něco. V rybníce včera viděli vodníka…