Má první letošní

Mouchy nemám vůbec,ale vůbec, rád.Sedají si kam se jim zamane. Jsou otravné, protivné, nepříjemné.Ochránci zvířat a všech živých tvorů ,nechť mi prominou,ale nejlepší muška je ta, která se marně snaží dostat z objetí mucholapky.

Nastaly konečně teplé dny plné sluníčka.Doma je příjemně, bez nutnosti občas přitopit v kamnech ,jen abych zahřál své staré údy.

Zrovna si říkám, otvíraje okno,se snahou vpustit dovnitř kousek čerstvého vzduchu, že jsem venku ještě neviděl žádnou mouchu. A šup. Už je doma. A ne jen tak obyčejná. Krásně modrofialová obrovská „masařka“. Potvora jedna. A očividně se jí u mně líbí. Otvírám všechny okna, všechny dveře, v naději, snad odletí zase někam do teplých krajin. Huš ,huš! Chyba lávky! Vidíc mne ,jak provádím na ní pokusy, zalezla si kams do škvírky,ani nos nevystrčila. Rychle schovávám všechny pokrmy, neb představa sedící mouchy někde na hnojišti, která nyní sebou picne na právě přichystanou svačinu,ve mně vyvolává mdloby.

Poté co při vyhánění zlomím plácačku o vázu, která se vzápětí roztříští na zemi na tisíc kousků, počnu hledat účinné hubidlo. Kde nic, tu nic. Nepočítal jsem jaksi s tak neposlušným tvorem v domově mém.
Paní prodavačka v místní drogerii mi tvrdí: „Milý pane, tímhle jen trošičku stříknete v místnosti, zavřete a za pět minut je po všem.“

Bylo. Než jsem masařku, kterou jsem pojmenoval …No, ale přeci neprozradím.
Takže než jsem mušku vystopoval v jejím úkrytu, tak ze slunného poledne nastala tmavá noc. Konečně. Zavírám za sebou dveře pokoje. Sami. To byla chyba. Zavřené dveře.
Poté, co pro jistotu stříkám hubidlem kolem sebe asi pět minut, zjistím že bez nadechnutí už nevydržím ani vteřinu. Co mi může udělat jedno nadechnutí. Nic. Po nadechnutí se mi zatmí před očima a já poslepu šmátrám po klice dveří. Musím přežít! Jsem za dveřmi. To travidlo je opravdu silné, kašlu jak poslední tuberák a do půlnoci sedím před domkem na čerstvém vzduchu a uklidňuji své přiotrávené tělo.

Do pokoje nakukuji až ráno.Milá moucha mi hned na uvítanou letí vstříc. Přežila. Zato všechny kytky odešly do věčných lovišť. To jsem si pomohl.
Je čtvrtý den, co tady se mnou bydlí. Nemám z čeho pít ani jíst. Vše jsem rozflákal poté, co jsem naběračkou mlátil do kredence, kde mi ta potvora seděla. Dneska ráno je doma poněkud chladno. Ale nic. Jen jsem večer zrovna přibíjel obrázek na stěnu a „ona“ jen tak letěla kolem. Netrefil jsem se. Kladívko proletělo oknem a dopadlo někam daleko na trávník. A zrovna minutu poté, co jsem okno zavřel.

Milá masařka je se mnou stále, i nyní se kouká přes rameno a chichotá se mi.

Sedá si na stůl a hledá drobečky. Nenajde. Rozhodl jsem se. Vyhladovím tě!