Ranní vstávání, aneb opravdu doskáčou ptáčata dál?

Pokaždé, když se ráno probudím, mám hlavu plnou otázek, na které mi nikdo nedokáže odpovědět. A proč? Protože většinou všichni ještě spí.
První věc, která mi vždy prolétne hlavou, je… proč? Proč už vstávám? Nebo… proč ten budík zvoní? Proč, proč, proč? Nikdo mi však neodpovídá, a tak musím hledat odpovědi sama, a to nejen na otázku proč, ale i na tu haldu dalších, co mám v hlavě. Takový je prostě život ranního ptáčete.
Ano, ranní ptáčata. Doufám, že jste si nemysleli, že tací lidé se mezi námi nevyskytují. Taková ptáčata opravdu existují a já jsem toho důkazem.
My ptáčata to však nemáme vůbec, ale vůbec jednoduché. Jedna z nejhorších věcí, co se může nám, ranním ptáčatům, přihodit, je probudit se opravdu velmi časně. Ale myslím tím velmi časně. Například ve čtyři ráno v období zimy. Venku je tma jako v ranci, všude vládne naprostý klid a vy víte, že kdybyste si šli třeba jen udělat kakao do kuchyně, probudíte buď rodiče, nebo mladšího sourozence nebo přinejmenším psa, který už se postará o to, aby vzbudil nejen celý váš dům, ale klidně celou ulici. Nebo se vám také stane, že se probudíte v neděli již v šest hodin a umanete si, že chcete mít umyté vlasy. Ale ouha, šampón došel. Ale kde v neděli v šest hodin ráno seženete šampón? Ještě ke všemu na maloměstě?
Jak už sami chápete, ptáčata to nemají jednoduché. Jsou ale věci, o které vy spáči zůstáváte ošizeni. Není totiž nic hezčího než sledovat východ slunce, při kterém vás ruší jen pochrupkávání.