Třídní sraz

Po delší době jsem zavítala do naší virtuální třídy a na nástěnce byl připíchnutý tento vzkaz:
„ Milí spolužáci nechce se tomu věřit, ale už to bude dvacet let, co jsme ukončili povinnou školní docházku. Proto navrhuji, že dne toho a to by se mohl uskutečnit třídní sraz. Komu se to hodí a chce se srazu zúčastnit ať mě kontaktuje na adrese té a té. Na viděnou se těší Vaše spolužačky Marie a Olga.“
„Pic kozu do vazu, to snad nééé! To si holky dělají srandu! Vždyť to nemůže být tak dlouho! Živě si pamatuji nástup do první třídy!“ Někteří z nás tam šli dobrovolně s vervou a nadšením. Někteří tam šli nedobrovolně, neradi a pod hrozbou výprasku. Ale co naplat, usednout do lavic jsme museli všichni.
Přesně si pamatuji, jak mě maminka nastrojila do pečlivě nažehlených, károvaných šatiček. Zapletla mi dva copy, které nezapomněla ozdobit velikými mašlemi s červenými puntíky, to považovala za vrchol svého kadeřnického umění. Den předem mi ještě ostříhala ofinku „na blbečka“, aby mi to zbytečně nepadalo zbytečně do očí.
Naštěstí nás začala učit mladá, tenkrát soudružka učitelka, držela se hesla Jana Ámose Komenského „Škola hrou“, svým povoláním žila, byla a dodnes je to její srdeční záležitost. Každou hodinu jsme začínali zpěvem s pletenou žížalou,která mimochodem patřila její čtyřleté dceři. Tuším, že se jmenovala Julie. Přátelsky nám domlouvala, hladila po vlasech i utěšovala, když se nám zrovna něco nedařilo. Se samozřejmostí sobě vlastní nám dala do života nejen základy školní, ale i základy morální! Dneska mám pocit, že dítka školou povinná vychovávají své pedagogy! Čím má dítko vlivnějšího rodiče, tím víc ho musí učitel(ka) poslouchat.
A tak jsme se s menším či větším lopocením dopracovali k vrcholu, totiž do osmé A nebo osmé B. Prožívali jsme první lásky, kluci se nám „dvořili“ tím, že nám řezali penály pilkou, drobili tatranku do školní brašny, místo polibku nás s chutí štípli do zadku, nebo nám s velikou odvahou a nasazením sahali na prsa. Za což následovala „sladká“ odměna v podobě facky. Otisk dívčí náklonnosti byl na tváři dotyčného odvážlivce znát ještě na konci následující hodiny. Čekaly nás přijímačky a čekal na nás celý svět....
Ubíhala léta a každý si šel svou vlastní cestou. A najednou je tady, sraz po dvaceti letech. Samozřejmě, že jsem hned potvrdila svoji účast!
Těšila jsem se, že své spolužáky(čky) po dlouhé době uvidím, zároveň jsem se hrozila, jestli je vůbec poznám! Dvacet let je dvacet let. Vešla jsem do hospůdky,pár spolužaček a spolužáků už tam sedělo. Radostně mě vítali mezi sebe.
Usadila jsem se vedle štíhlého, prošedivělého na drna ostřihaného kluka. „Kdo to je?“ Zuřivě jsem pátrala v paměti, zadívala jsem se pozornějí, šibalské oči ho prozradily. Pavel! Ten Pavel, který nesměl chybět u žádného průšvihu. Jenže tenkrát měl husté, blonďaté háro, skoro až na ramena. Dneska je to spořádaný taťka od dvou pubertálních synů. Vyučil se pekařem, že se práce stala jeho životním koníčkem jsme poznali vzápětí, protože nám asi půl hodiny vysvětloval s pomocí papírových ubrousků, jak se peče vánočka z dvanácti. Nám se ruce motaly všude tam, kam neměly, ale jemu ruce jenom hrály!
Jardu jsem poznala hned, zůstal pořád stejný, jenom se mu pěkně zakulatilo bříško, vypadal spokojeně, holčička mu po prázdninách půjde do první třídy. Nedávno přišla ze školky z otázkou: “Tati, umíš se Francouzky líbat?“ Přiznal se nám, že od šestiletého děvčátka takovou otázku nečekal! „Vždyť já v jejím věku nevěděl ani co to pusa je. Natož francouzák! Vývoj jde proste dopředu, mladá generace se učí ve všech směrech. Ježíškovi už se také prý nepíší dopisy s vytouženým přáním co má donést. Ale píší se objednávky, nejlépe už teď v červnu,aby to do Vánoc stihl.
Ostatní změny nebyly tak velké. S černovlásek se staly blondýny. Z blondýnek černovlásky. Některé z nás se zaoblily do slovanských tvarů. Jsme prostě děvčata krev a mlíko,je na nás radost pohledět!
Někteří pánové dorazili na sraz výrazně později na kole ve sportovním dresu a s menší či větší opičí kamarádkou, kterou ještě trošku dokrmili u baru. Ale hlavní bylo, že jsme se poznali! Radek chvilku zaváhal. Pak s vítězoslavným úsměvem pravil:“ Zdena! No vidíš dvacet let a vypadáš jako za mlada!“ Inu není kompliment, jako kompliment!
Tak proběhl náš sraz, slíbili jsme si, že určitě nebyl poslední!