I bezdomovec

Poklidné odpoledne. Z práce směřuji ke své staré známé kadeřnici do jejího salónu na okraji městečka. Kadeře poněkud dlouhé je třeba zkrátit. Sic je zima,neb se ochladilo a z oblohy kupodivu padají kapky dešťové. Hrozí chlad na mou hlavinku.Však chodit zarostlý nehodlám.

S dobrou náladou vstupuji do dveří. V ústrety mi letí silná vůně voňavek všech druhů. Říkám si,že patrně zde bude plno tvorů ženského pohlaví. Téměř prázdno. Jednu paní právě má kamarádka upravuje na křesle, další sedí v rohu hned u dveří a nervózně pokukuje v roh protější. Proč se tak šklebí. Na toho pána? Ano ,na první pohled vypadá jako bezdomovec.Ošuntělý kabát, vrstvy oblečení pod ním. Kalhoty roztrhané. Vlasy mají úctyhodnou délku.Vousy ještě větší. Vše slepené, propocené, vidím i zbytky oběda.Teda piva. Aha proto tolik parfémů.Vůně pána je však silnější. Takovou kolínskou neznám. Však pravdou,že do vůně má jeho odér velmi daleko.

V duchu paní kárám. Ten pán chce taky jednou dobře vypadat.Být ostříhán, oholen.
„Pane,pane, jste na řadě.“ Prosí kamarádka kadeřnice, a pro jistotu na sebe vylije polovinu připraveného parfému.
Avšak pán klidně zůstává sedět: „Já mám dost času, vezměte klidně dalšího.“

Naše náhlá radost dostala velké trhliny. Bezdomovec bere do rukou další časopis.A dle hromádky po jeho levém boku přemítám,že tady již nějakou tu hodinku sedí. Dle vůně to ale vypadá,že tu tráví celý den.
Stále ještě si říkám,že bychom toho pána měli spíše chválit než hanit.Fakt lidi, on chce jenom dobře vypadat .
Zkoumá naše zachmuřené obličeje a s nasupeným výrazem se přesouvá do křesla před zrcadlo. Ucpávám si kapesníkem nos a snažím se zadržet dech.
Kamarádka s bázlivým výrazem bere do rukou obrovské nůžky, které jindy používá na stříhání živého plotu.

„Tak jak pane si přejete ostříhat? Že docela na krátko? Že?“ Slyšíme její ptaní.A souhlasně přikyvujeme.
Chlapík si rukou projede vlasy i vousy a pak rozhodně praví: „ No ty vousy dole, bych chtěl pořádně pročesat a o centimetr zkrátit.“
Civím jako sněhulák na sluníčko. Pán zaplatí kamarádce čtyři koruny a spokojeně odchází.
Kadeřnice z posledních sil hekne:„Vážení, dneska končím. Přijďte zítra. Musím vyvařit všechno náčiní.“