Vedoucí

Byl jeden vedoucí, který měl na starosti pět pracovníků. Pracovníci byli velmi dobře sehraní. Práce jim šla a všichni byli relativně spokojeni. Ale jenom do té doby, než jeden z nich začal poukazovat na určité nedostatky. Prý se někdy zbytečně dřou a jindy zas vykonávají práci, která nemá s jejich povoláním nic společného. Kdyby se podle něho některá rozhodnutí lépe promyslela a zorganizovala, nebylo by práce tolik a mohli by si i odpočinout.
Ostatním se jeho řeči líbily, dávali mu i za pravdu, ale nahlas neříkali nic. Vždyť byli vlastně spokojeni.
Vedoucí se o tom doslechl a začal se bát o tvrdě vydřenou pracovní místenku. On nějakou konkurenci nemůže potřebovat. Prohlásil proto nespokojeného pracovníka za rebelanta, flákače a hypochondra.
Nejlepší pracovník dostal výpověď.
Zbylí čtyři byli nadále spokojeni. Spokojený byl i vedoucí. Všechno bylo opět v nejlepším pořádku.
Rozpočet výroby se ale neměnil. Plán zůstal stejný jako předtím a práce neubývalo. Toho si byli vědomi jiní dva a téma „děláme tolik práce jako v pěti“ se stále častěji objevovalo. Pochopili teprve teď, jak velikou pravdu měl jejich bývalý druh. S poznatkem se svěřili zbylým dvěma pracovníkům. Ti se jenom smáli a přitakali. Ovšem žádné závěry z toho dělat nechtěli. Oni přece nejsou schopni někoho podrazit. Nikdy nikoho nepodrazili, ale ani toho moc nenadělali. Jejich krédo bylo: „Hlavně, že jsou prachy…“
Proto se obě dvojice rozdělily na dva tábory různých názorů.
A už to věděl vedoucí a moc se polekal. Nemohl si dovolit dát výpověď dalším dvěma pracovníkům. Už by mu jich moc nezbylo. Ale na jednoho pořád ještě měl. Otázka byla, jak na to? Nakonec zvolil taktiku vzájemného rozeštvávání. Postupně začal vytvářet kolektiv, ve kterém jeden druhému přestával věřit, a kde se všichni postupně sledovali očima špehů.
Ti dva vzpurníci se ale příliš dlouho znali, než aby se nechali tak snadno rozeštvat. Drželi při sobě, jako kdyby byli bratři, a proto byli silnější než celý vedoucí. Výpověď dali oba stejně a byl z toho docela poprask.
Nahoře se divili, kroutili hlavami, žasli, smáli se i nadávali, ale ve skutečnosti neměli přehled proč a jak, protože všechno viděli jenom brýlemi proti slunci. Když se zatmělo, oslepli. Zdaleka netušili, že vlastně jediným přáním naší nerozlučné dvojce je nikoliv pochopitelná nutnost peněz, ale jen a jen klid v zaměstnání.
Vedoucí zuřil. Nevyšlo mu to. Musel shánět kdekoho jako náhradu, kdejakého náhradníka brigádníka, ale moc se mu nedařilo. Když někoho sehnal, tak stejně ne takového, který by mu odvedl pořádný kus poctivé práce. A těch pár chlapíků v modrém, kteří by pro peníz neznali ani sebe sama a kteří by odvezli i špínu z ulic, kdyby byla zadarmo? Ti nedokázali ani upravit si své hnízdo, natož svůj job…
Poslední dva „stálí“ museli začít také pracovat, ale to jim příliš nevonělo. „Těch pár mizernejch šlupek za tu dřinu?“ nadávali neustále.
I oni dali výpověď.
Vedoucí proklel osud i svoji neschopnost, a když byl předvolán před disciplinární komisi a před závodní výbor ROH, slíbil, že se pokusí s tím něco udělat.
Bohužel mu nezbylo nic jiného, než se sám pustit do díla a také trochu víc přemýšlet. Byl nucen řídit se heslem: „Nežli hodinu dřít, to raději tři čtvrtě hodiny přemýšlet o tom, jak tutéž práci zvládnout za čtvrt hodiny.“
Jak byl překvapen, když zjistil, že na všechno stačí pohodlně sám. Sám zastal práci, kterou předtím vykonávalo pět lidí. Jenom trochu chtít a domyslet organizaci.
Toho si všimli nadřízení i jiní a tuze se divili.
„Ty děláš?“
Vedoucí se usmál a řekl: „Vždyť to nic není; jenom bych potřeboval někoho, s kým bych si mohl alespoň občas trochu popovídat.“
„Jakmile někoho seženem, tak ti ho přidělíme,“ slíbili mu.
Jednoho dne se skutečně objevili a přivedli nového pracovníka.
„Tady ti ho konečně vedem. To je soudruh Pánek, a jelikož to tu ještě nikdy nešlo tak dobře jako teď, budeš soudruhu nadále pracovat manuelně. Soudruh Pánek ti bude dělat vedoucího, a aby i on byl maximálně vytížen, povede ještě brigádu socialistické práce, kterou založíte. Jistě se vypracujete mezi nejlepší kolektivy. Věřím, že si budete rozumět, a že nás ani nadále nezklamete.
Čest práci!