Dopis

Má ztracená Lásko,
vím že už nejsi medička, které můžu vyprávět různé příběhy a předpokládat, že si z nich vyvodí takové závěry, které mi budou nejvíce vyhovovat a tak ber tento dopis jako tlachání vysloužilého barmana, nebo prázdný výkřik do tmy bez očekávání, že ho někdo zaslechne.
Jsem už velký kluk, některé mé sny jsem si splnil, některé už nestihnu a jiné mě při troše štěstí ještě čekají. Celý život se snažím nikomu neubližovat a rozdat na všechny strany víc radosti, než sám dostávám. Vážně mě to těší a považuju to za jediný způsob, jak přežít v tomhle nespravedlivém světě. Přesto anebo právě proto nikdy neodmítám podanou ruku od kohokoliv, obzvlášť v těch slabších obdobích. Vím, že ani sebedelší a sebelepší kulturní, sportovní, nebo erotický zážitek se "sponzorem" (schválně jsem to přehnal) se nevyrovná pár hodinám "čaje" v garsonce s tím, na koho myslíš. Ani mne neuspokojí sex s poslušnou manželkou tak, jako letmý polibek od Tebe. Ale co se dá dělat. Hrát musíme dál s kartami, které nám osud rozdal. Nebo ne?
*M*