Prvák

Bylo 1.září minulého roku. Byl to den, kdy jsem se na svém žebříčku vývoje měla posunout na další stupínek- středoškolačka. Seděla jsem v tom vlaku jedoucím bůhvíkam a mlčky koukala z okna na ubíhající krajinu. Ve vagónu plném lidí jsem se cítila tak sama a nejistě. Vím, že to zní trochu nesmyslně, ale všichni moji nejbližší rázem byli desítky kilometrů daleko a já se musela spolehnout sama na sebe.. Mami, kde jsi, proč mě nevedeš za ruku jako tenkrát, když jsem šla do první třídy? Věděla jsem, že tohle mě změní. Z malého města jsem se náhle měla zaklimatizovat v takřka velkoměstě..( Aspoň pro mě.) V cílové stanici jsem vystoupila a připojila se k davu lidí, kteří se mačkali na přeplněném nástupišti a někam se hrnuli. Každý z nich kamsi spěchal, jen mně se spěchat jaksi nechtělo.. Tak počkat, já chci zpátky,nechci tam! Nechci dospět a být středoškolačka! Bohužel zařadit zpátečku- jak se říká- už nebylo možné. Nebylo úniku, nebylo cesty zpět. A tak jsem tehdy poprvé nakráčela do mé nové školy mezi nové spolužáky, učitele… Překročení prahu nové třídy byl malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro mou osobu. A tak jsem strávila v té budově jeden školní rok plný písemek, zkoušení, vztekání se nad množstvím zbytečného učiva a nekonečného opakování věty:,,Panebože, k čemu mi tohle vlastně bude?", také to byl rok plný přátelství, smíchu, výletů- ale hlavně nezapomenutelných okamžiků…


Třicátého června. Vychází z budovy školy slečna, na sobě má šaty, které by předtím na sebe nikdy nevzala, protože byly moc „dospělácké“, vlasy má zakudrnacené, možná vypadá trochu inteligentněji než předtím -což je zřejmě jen optický klam, protože vychází z budovy gymnázia- a co je hlavní.. Ona se usmívá a jde s partou přátel!. Je obklopena těmi nejlepšími lidmi, které si jen mohla přát, společně se smějí a je jim na světě tak krásně. Ano, ta slečna jsem já. Sebevědomější, smějící se. Mající jiné hodnoty než mívala kdysi. Připadá jí, že je tak trochu jiná než její vrstevníci, kteří s ní nechodí na školu. Ona totiž, dámy a pánové, zvládla první rok na gymplu a po hlavě se vrhne do dalšího. Protože ona se změnila… Jako by ta škola ze sebe chrlila lidi, kteří v ní pomalu dospívají.


Teď, když se na můj první ročník na střední škole dívám s odstupem, musím se smát. Prvního září přišla do třídy vyjukaná naivní „malá holčička“, podobně jako v první třídě, a teď ta „holčička“ je úplně jiná. Vím, co chci, mám nové přátele, občas mi přijde, že mám hlavu přeplněnou vědomostmi, které mi v životě budou k ničemu, ale mít ten pocit, že něco vím, byť je to sebemenší zbytečnost, je skvělý… Poznala jsem spoustu odlišných lidí, jejich chování a různé charaktery. Pořád se učím od učitele jménem život. A říkejte si, co chcete, stejně budu vždycky do světa řvát z plných plic: STUDENTSKEJ ŽIVOT JE BEZVA!

Věřte nebo ne. Střední škola z nás udělá jiné lidi. Ať už chceme, nebo ne..