iluze zdání

je iluze důležitá? je rozumné ponechávat se vzájemně v iluzi? máme ji rádi a je-li klamem, pak všichni milovníci iluzí žijí v sebeklamu, ze kterého se pozvolna stává náhradní pravda. a jejich pravda se může postupně proměnit taky v obecnou platnost... kdy „všichni vědí“, jak je to doopravdy, ale nikdo nahlas. proč? strach, slušnost, tupost... naneštěstí iluze nemá jasně definované hranice. a kdybych se je pokusil definovat? všechno, co není realita, je iluze. dokázat nerealitu? tím, že nebude jasně vnímána našimi smysly, případně zprostředkovaně citlivými přístroji? když pozoruju vystoupení iluzionisty (jak příznačné!), vidím realitu? co poruchy vnímání? a je jedno, zdali nahoru, anebo dolů. jak si vysvětlíme senzitivní jedince? jsou jejich vnímání iluzí?
no, pro mne nejdůležitější je iluze vědomá. iluze, kterou si vytváříme, jako obrazy, o kterých si myslíme, že je potřebujem. a „nová“ mánie boření těchto svého druhu vědomých iluzí nám ukazuje, jaká je to hloupost, když barva vlasů a makeup našich krásných právě proto poloviček.
když pominu reklamu za účelem zisku a vezmu si za příklad restauraci jako svébytný prvek a věčně na očích. (tedy, pokud má otevřeno :-) ) tak ta restaurace, která vytvoří nejlepší zdání fungování, tedy iluze, získá největší návštěvnost. a přitom se stačí podívat jakémukoliv skvělému fungování pod sukně a rázem je po iluzi.
poddaní jejich veličenstev vědí, anebo spíše cítí, jak hra na království povznáší. vyhlášený styl dobrého chování středních vrstev na britských ostrovech je toho všeho jedinečným příkladem. a tím se lehce můžem přehoupnout do společenských pravidel, které přímo bazírují na iluzi a bez kterých tato pravidla jsou jen úředním spisem.
a trochu komicky znějící řeči o jediné pravdě věřících, kteří si ale libují v iluzích jiného kalibru, mě nakonec dovedou k jednoduchému konstatování, že na iluzích jsme životně závislí. alespoň já určitě a přidám rád svůj kousek zdání všem okolo.