mazlíček, jak má být

mám, tedy máme mazlíčka a celého do černa, aby mě případně nikdo nemohl napadnout nedejbože i z rasizmu. a navíc ten mates, o kterém je řeč a který je i náhodou kocourem, si nás docela vycvičil. a tak mě jen napadá, proč vlastně si potřebujem pořídit takového netvora?
pravda, jsou tací, co si pořídí partnera jako svého miláčka a jsou schopní mu dokonale proorganizovat život včetně spodního prádla. jen když se pere o barvu svého obojku.
přemýšlím, jak moc bych takový možno zlatý obojek nosil, tedy pokud by bylo dostatečně dlouhé vodítko... mateřské typy, ach jo - kde jste? pak jsou chlapi, co si pořídí na stará kolena štěňátko blonďaté. nejdražší koníček, co si nový člověk vymyslil. na druhou stranu, když je dostatečně malzlivé... což mu ale málokdy vydrží. a navíc ten obojek dostane zas jen manžel... milenec. no, jsem z toho docela blázen a leze na mne asi depka. a tak si pořizujem doopravdické štěně, kotě anebo mluvícího ptáka. had nevím. nevím, jestli taková hadice může si říkat mazel, a zvlášť když je i náhodou škrtičem z přesvědčení.
a tak jsem v neděli po domluvě s teplým odpolednem na balkóně zašel zkoumat veřejnost, protože žízeň po vědě a po obědě byla tak veliká. a že máme tak krásnou terasu narozdíl od hospody, které tato náleží, vzal jsem i dýmku. no co bude doma, když pán musí ven. a všechno dobrý, jen asi špatná domluva se sluníčkem a mýma kalhotama pod kolena. až tak ošklivé nohy zas nemám, ale ten mozol na obloze, jak mu nadávají někde na slovači, se okamžitě schoval a já musel nakonec do té hrůzy hospodské. a v hospodě, protože sportovní, je čtyřiadvacet monitorů a jen na záchodě chybí - doufám, koukám raději co nejrychleji vypadnout, což koneckonců je zdravé i pro mou peněženku. a že je to dnes původně o miláčcích, tak tady jeden plastikovanej téměř dvoumetr a růžovej civě na mne čučí. no povím vám, že denně tedy nepotkávám leguána ve sportbaru takových rozměrů. a chvíli jsem doufal, že tento něčí miláček je buďto módně plastovej, anebo že alespoň má zubů méně nežli já. nakonec vyštěkán pitomečkem byl odebrán podlaze a nabídnuty mu byly ochozy kolem sezení zvíci deseti lidí, kteří tam naštěstí jistě ve strachu ani nepřišli. ale že nejsem žádnej srabáček, tak jsem pochopitelně z uctivé vzdálenosti vyzpovídal majitele. a tak vím, že bestie má již čtyři roky za sebou a ještě dvacítku možná čeká. a taky jsem se dověděl, že se zatím navzájem nesežrali a že dokonce snad i možná pozná svého majitele, o čemž silně pochybuji vzhledem k vizáži obou a dlouhému nepřítomnému pohledu jednoho z nich.
v tomhle případě nevím, jestli se vyhlášená kategorie mazlíčků vztahuje i na tohoto svlékavce šupinatého. ale jiný majitel novopečený, jak mi důvěrně pošeptal, je taxikářem s bidýlkem a kavkou. to vám čeká taxikářek pražský, a že se načeká. když nemá do čeho zapíchnout, si otevře kufr svého kombi a na bidýlko posadí černého ptáka, a bez provázku. ptám se inteligentně, jak by nikoho jiného nenapadlo, zdali se nebojí, že černej kamarád uletí. a taxikář jen odtušil - kam by letěl, oba jsme spokojeni, když dostanem včas nažrat.
a tak mě napadá, jak se vlastně sedí na bidýlku?