První zrada

Stát se rodičem mění život v jízdu plnou vzrušujících momentů. Od prvního uříhnutí nás děti denodenně překvapují nějakým novým pokrokem, který nás naplňuje vědomím o vyjímečnosti našeho potomka a jenž dáváme hrdě celému světu na odiv.


A tak radostně podrobně popisujeme sousedce, jak dárečky, jež nám dítko naděluje do plínek, postupem času mění barvu, pevnost i odér a samožřejmě první tuhý bobeček je událost, jež si vyžaduje zburcovat (klidně o půlnoci) přinejmenším dům, lépe však celou ulici a většinu známých, kteří vám neuváženě prozradili své telefonní číslo.

Prodavačku v masně, navzdory nervozitě zákazníků čekajících za námi, nutíme, aby rozhodla životně důležité dilema, ke kterému dni bychom měli začít datovat růst prvního zoubku, jelikož drobeček měl nateklé dásničky už dva měsíce před tím, než se ukázal náznak bílé čárky prosvítající pod kůží a poté trvalo ještě dalších devět dní, než se zoubek definitivně prořízl. Nedejbože, že se vyklubou ve stejný den dva najednou. Který je pak ten první? Nutno podotknout, že ať nám dotyčná nabídne jakoukoliv variantu, nikdy s žádnou z možností nesouhlasíme.

Slečna v bance se zase během zakládání spořícího účtu dozvídá, kolikrát měsíčně malujeme byt, protože naše robátko neustále zdobí stěny vším písatelným a mazatelným, co mu příjde do ručky a že tato jeho záliba je jistě nesporným důkazem o jeho nadprůměrném výtvarném talentu. Vyzvídáme, zda ví něco o úrovni uměleckých škol v Česku a zda si také nemyslí, že by bylo vhodnější vybrat nějakou v cizině, načež ji pod nos strkáme patnácti stránkový seznam všech institucí přicházejících v úvahu, barevně rozdělený dle kontinentů, států a měst, s podrobným výpisem nabízených oborů a informacemi o výši školného. Bude na to spoření stačit? Neměli bychom zvýšit částku měsíčních splátek?

A po všech těch velevýznamných událostech, jež zasluhují celorodinnou oslavu za účasti i pratetičky přes dvě kolena z Mnichova minimálně dvakrát do měsíce, přichází milník vskutku historický. Nástup do mateřské školy.


Já osobně jsem se pořádně v noci nevyspala ode dne zápisu syna do školky. V dubnu. Má fantazie je nevyčerpatelná ve výčtu nejrůznějších hororových situacích, k nimž může během mé nepřítomnosti dojít, neopomíjející ani vpád rozlítostněného krvežíznivého medvěda do areálu školky, který se k nám na sever Čech zatoulal z Karpat.

Na procházkách kritickým okem pozoruju chování všech předškoláků a matky devadesáti devíti procent z nich pod pohrůžkou vážného ublížení na zdraví nutím k vyzrazení informací o tom, do které ze školek jejich malý, bezpochyby nenapravitelný delikvent chodí.

Nedávno jsem syna bez váhání odtáhla z pískoviště v parku, když mu rádoby stydlivá holčička přibližně v jeho věku a růžových šatičkách chtěla půjčit svou bábovičku ve tvaru srdíčka. Ha, intrikářka, tichá voda břehy mele. Co kdyby skončili ve stejné třídě.

Moje kamarádka pracující na ministerstvu dva týdny ve své pracovní době nedělala nic jiného, než že pro mě vyšťourávala všechno o všech, kteří kdy příjdou s dětským centrem do styku. Neměla na vybranou, ani ji jsem nežádala zrovna přívětivě. Teď se na mém nočním stolku tyčí třiceti centimetrová kupa ohmataných, tisíckrát čtených archů papíru s podrobnými informacemi o životě od narození po součastnost a výpisy z trestních rejstříků i bankovních účtů učitelek, kuchařek, uklízeček i dodavatelů od zeleniny po toaletní papír.


Co se ochranných a preventivních opatření týče, byla jsem opravdu důsledná, jenže tu byla další stránka věci, jež mi nedopřávala klidného spánku, totiž psychická rána, již by mohlo u syna vyvolat odloučení od maminky nebo fakt, že neumí něco, co jiné děti ovládají.

Každý den jsem mu tedy podsouvala představy o všech možných zábavných činnostech a hromadách hraček, jež ho ve školce čekají. Svědomitě jsme hodiny důkladně listovali v knížkách dětských říkanek a písniček a poctivě je cvičili, aby nebyl pozadu a nestal se černou ovcí, že nějakou nezná. Důsledněji než jindy jsem do něj vtloukávala zásady slušného chování a veškerému okolí jsem nařídila nadměrné používání slůvek prosím a děkuji v přítomnosti syna. Přinejmenším třikrát v jedné větě. Dobrý příklad je nejlepší učitel.

Příprava se zdála být efektivní, synek se se svým blížícím se nástupem do školky chlubil, kde se dalo. Jenže má představivost mi neustále nabízela obrazy srdcervoucně řvajících dětí kopajících do učitelky, která se je snažila odvést do třídy a křečovitě se držících máminýho kabátu, jen aby jim neutekla.


Moje nervozita se den před začátkem školního roku už podobala spíše hysterickému šílenství. Stále jsem dokola kontrolovala kupičku připravených podepsaných věcí a po několika revizích jsem její obsah zdvojnásobila. Pro jistotu. Ověřovala jsem, zda jsou dobře viditelné mnou vytvořené pomocné značky (aby věděl, co patří dozadu a co dopředu a neztrapnil se před staršími dětmi), nutila syna nesčetněkrát pózovat a zkoušela jsem, zda z vybraného oblečení ještě nevyrostl. Za tu hodinu, kdy jsem ho přeměřovala naposledy.

V podvečer mi mé milované dítko hodilo na hlavu holínku, kterou jsem se mu chystala už posté obout.

Nechci do školky. Nechci děti. Nechci hračky. Nechci!

A je to tady! Vzdala jsem další pokusy a nechala se plně zachvátit panikou.

Po probdělé noci jsem co nejláskyplněji syna probudila a až po jeho nejoblíbenější snídani mu opatrně připomněla, že dnes nastal ten velký den. Vzdor ho nepřešel. Obléknout ho se mi podařilo teprve po půlhodinové marné snaze, kdy jsem mu nakonec nepokrytě zalhala, že tedy do školky nepůjdeme, jenom na procházku. Vlekla jsem se k zamlčenému cíli se svým nic netušícím synkem a tunovým balvanem na srdci, snažíc se psychicky připravit na děsivý výstup.



Můj podraz si uvědomí až v chodbičce školky. Věnuje mi pohled, který jsem si nedokázala vysvětlit jinak než jako pomstichtivý, nicméně očekávaná reakce se nedostavuje. Odevzdaně, beze slova se nechá převléct a odvést do třídy.

Týý jóó, vrtulník. Velkej.

Malá ručka mi mizí z dlaně. V šoku sleduju potomka, jak obírá drobnějšího chlapečka s tváří opuchlou od pláče o hračku.

Tak nashle odpoledne.

Loučí se učitelka. Přece tady mého malého šmudlíčka nenechám celý den napospas, šílím a tajně si přeju, aby ten okradený ubulený kluk nebyl takový srágora a pomstil se synovi za sebranou hračku alespoň pořádným štípnutím. Jenže žádné drama se nekoná, kluk je bez mámy asi pěkná bačkora a já tak nemám důvod rozběhnout se za synem. Prahnoucí po obejmutí stojím na prahu a čekám, jestli své vlastní zrádné krvi stojím alespoň za jedno ohlédnutí. Učitelka se ušklíbne mé očividné frustraci a přibouchne mi dveře před nosem.

Deset vteřin na to vytáčím na mobilu důvěrně známé číslo.

Ahoj. Tak co malej ve školce?

Mami, to bylo hrozný…