FOTBAL

Můj skorozeť hraje fotbal. Říkají, že hraje v obraně, ale obranář to asi nebude. Jisté je, že ho najdu vždycky v místech před naší brankou… občas se i snaží přeběhnout na soupeřovu stranu, ale to asi jen proto, aby na naší půlce nezůstal sám s brankářem …

Pravidla fotbalu mě nic neříkají, stačí mi, že vím, kde je naše branka, poznám co je faul – to znamená, když se perou o míč a rozhodčímu se to nelíbí. Taky už jsem zjistila, že když se míč zatřepe v síti, ještě to nemusí být gól, protože předtím rozhodčí zapískal…proč, po tom nepátrám … začnou-li lidé kolem mě jásat, jasně vím, že platí …

Náš mladej začal hrát fotbal za místní TJ v době, kdy se přestěhoval za naší Káčou.Domů to měl 80 km a je jasné, že na tréninky a zápasy je opravdu daleko dojíždět. Takže skončil s místními kluky na našem hřišti po legálním přestupu … Kluci hrají tu nejnižší soutěž v okrese, jak já říkám – pralesní ligu … už nemůžou nikam spadnout, leda postoupit ;-)))

Takže fandit na fotbal jezdíme už tři roky hlavně kvůli Tomášovi, aby měl radost … s přestávkami, kdy měl přetrhané vazy v kotníku, zlomenou klíční kost a utržený sval v rameni – jako na potvoru právě v době, kdy začali hloubit základy na jejich vysněný domeček… ale to je život a od toho jsou rodiče, aby případné problémy vyřešili svými silami…

Tak jsme taky minulou sobotu vyjeli na čumandu do vísky, jejíž fandové jsou vyhlášení provokatéři a hráči jdou na věc velmi tvrdě … potřebovali jsme vyhrát, kluci už měli řádně našlápnuto předchozí výhrou doma … nejsem žádná princezna, nevadí mi sprosté nadávky a vzájemné špičkování z tribuny do hříště a zpět … o tom, co všechno může být a je rozhodčí, to vypisovat nemůžu … líbí se mi tvrdá hra kluků, jak jdou do boje o míč s vervou a zatvrzelou touhou si kopnout … každotýdenní příjezd sanitky už se stává koloritem fotbalového zápasu …

Nutno podotknout, že můj muž, za poslední ty roky co chodíme fandit, se velice změnil v projevech, co se týká komentování hry i výkonů jednotlivých hráčů … zatímco v domácí atmosféře u televize při sledování hokeje či fotbalu nevydá z úst ani hlásku, a to ani v případě vyhrávajícího gólu třeba na mistrovství světa, na zápasech pralesní ligy se z něho stává neřízená střela … každým rokem se jeho – zvláště negativní – projevy stupňují a v poslední době raději odcházím fandit o deset metrů dál a dělám, že k němu nepatřím … hlášky na rozhodčího – Dědo, rozběhni se, když už pořádně nevidíš – jsou jedny z nejslušnějších… onen DĚDA byl – řekla bych o rok, maximálně o dva starší než on …
Jenže v sobotu jsem nějak opomněla odejít pár kroků dál a tak jsem trpělivě snášela decimující urážky rozhodčího i kolem běžících soupeřů a naopak se snažila ty „naše“ kluky trochu povzbudit … po poločase stav 0:0 nebyl nijak radostný, tak jsem začala fandit hned od počátku druhé půle … no co – když může nadávat a radit ON, proč já bych si nemohla zakřičet?
Nemohla …
Jakmile se náš mladý dostal k blízkosti míče, co mi hlas dovolil jsem začala povzbuzovat a volat – Tomášiiii, běěěž! … Ten mrazivý pohled vidím ještě teď, můj muž se na mě podíval a zařval MLČ! On ví, co má dělat! Urazila jsem se… nejen, že mě nebude okřikovat, ale můj muž na mě NIKDY nekřičí … Asi mě už víckrát na fotbal nedostane…
i když… zápas skončil 1:0 – vyhráli jsme – Tomáš nahrával na gól právě po mém povzbuzení … a když odcházel ze hřiště, přišel mi dát pusu – za to, že jsem tak dobře fandila … no řekněte, není to ta nejlepší odměna???