bezdomovec jako mrtvý a volavka u dálnice.

námi vyšokovaná příroda si nějak po svém existuje a ostentativně předvádí co si o nás myslí.
když v dálkovém autobusu přišpendlen k oknu se věnuju tomu světu „za”, a vidím jak v jezeře u dálnice si volavka klidně čeká na večeři nemůžu tomu ani věřit. pocit surealistického neskutečna.
a nenasytné předlouhé krabice na kolečkách žeroucích kilometry asfaltu se nikdy nedoví jak si taková volavka připravuje večeři.
a pak plzeň ustele snad ožralému bezdomovci na chodníku inflagranty s vínem v petce, jako důkaz, anebo aliby pro nás v rozpacích.
naproti klučina zabalený v molitanu s kapucí. ten molitan mi připoměl z dětství populární papírové bundy, které bylo možno nacpat do kapsy. úžasný vynález.
a já jen doufám, že ten polomrtví bezdomovec, který vám nikdy nepřistoupí na konformní existenci jakkoli mediálně vděčnou, je opravdu jen v blaženém bězvědomí. ten blbí pocit z vlastní ignorace a bezradnosti. a ani násobné aliby jindy přivolané pomoci nepomůže při představě té vděčnosti na zabití.