O tom, kde je domov můj

Někdy si tady přijdu jak na dovolené, víš? I když jdu ulicema, které znám třeba dvacet let a šel jsem po nich 100x, 1000x a snad i vícekrát. Jenže někdy je to v tomhle spropadeným městě docela jiný. Nepoznávám třeba fasády domů jakoby najednou měly jiný barvy než jak si je pamatuju, i střechy jsou odlišný a nebo nachlup stejný jen jsem si jich nikdy předtím nevšiml, stejně tak se to má i s lidma a zvukama.
Všechno je nějak pozměněný a já si to obhajuju tak, že to musí dělat asi světlo - jistěže je to hloupost - který k nám přijde odněkud z ciziny a ještě se nestihlo přeměnit na to, které tu máme my a tak všechno barví v jiných odstínech, než jak by to udělalo to naše domestikovaný a povětšinou vybledlý. Víš něco jako když sem donese vítr zrnka písku z pouště.
Jenže možná... možná je to docela opačně, třeba je tady cizina větší než kdekoliv jinde. A ty chvile, kdy to tady nepoznáváme nám ukazují skutečný domov.