O módě a kabelkovým psíku

Šel jsem si koupit krabičku doutníků. Přituhovalo, blížila se totiž zima, byl už konec září. Na rohu jsem míjel starší ženu s malým psem. Nebyla oblečena jako bezdomovec, ale přesto její oblečení bylo sešlé, boty odřené ve špičce a všechno dohromady dávalo dojem, že se marně pokoušela sladit nesladitelné. Možná se jí jen nechtělo převlíkat, možná byla tak chudá, že neměla na výběr, možná si pošetile myslela, že už to sladěné je. Tak jako my ostatní idioti. Skláněla se ke svému kabelkovému psíku a vím, že jsem se usmál, když mi proletělo hlavou, že má kabelkového psíka, ale nemá kabelku. A tak jsem se uvnitř sebe smál při představě, že ho tak místo ní používá. Prostě mu připne vodítko na obojek a druhej konec uváže za ocas, hodí si ho přes rameno a strká mu peněženku do prdele.