zlodějskej ksicht.

mohu-li se řadit mezi milovníky knižné, nemohu už být mezi těmi co tak působí. mám spolehlivě provařenej zlodějskej kukuč. kdykoliv se zálibně, pravda i slintavě a tedy toužebně rozhlížím po té žni, po té nádheře slov a vydání, jsem hlídán o stošest. vím to a snažím se nezavdávat příčinu. jenomže jak se zlodějským asi ksichtem, jak si počít abych nebyl vidět, abych nebyl podezřelej? stojím v rozepnuté bundě a rukama za zády...(!) a kolem projde dívčina v kraťasech, tričku s leporelem do regálu. uhnu. co asi? a vidím knihu a druhou a další co bych rád a slina taky ukápne.. tedy jen pomyslná. si namlouvám. dívčina s reporelem projde zas. beru si zesnulého balabána a dívčina v kraťasech kolem zas. asi chce fotit, a do alba. jen nevím jestli sama chce obrázek, nebo jen úchylně zbírá kriminální obličeje. možná tablo zlodějů. a budu slavnej...
když už takto usvědčen, přiznám prohru a odcházím... není to poprvé, není to naposled.
jako zloděj se neuplatním, a poctivej ksicht si nekoupím. a prej po třicítce si za něj můžem sami. ach jo.
no, když bych se pokusil doplnit zákon kauzality, co mně takto doběh a předběh a tedy začal poctivě krást a vykrádat, co když se mi ta provařená ksychtatůra promění na poctivého třeba politika českého?