Hrdina doby

Je zcela jasné, že v dnešní uspěchané a nebezpečné době, čekáte na příchod někoho, kdo
nastolí klid a pořádek. A proto jsem se zrodil já, zbrusu nový super hrdina. Zpočátku nebylo jisté, za co vlastně budu bojovat – střelné zbraně, rovnoprávnost? Po několika neúspěších,
kdy jsem si odseděl 6 let za distribuci a užívání marihuany, s cílem prokázat její ozdravné
účinky na lidském organismu, se mi otevřel nový obzor. Ekologie.
Své cíle jsem vybíral podle událostí doby. Jako první vyšla demonstrace proti atomové
elektrárně. Dodnes mi není jasné, co se nepovedlo, ale jistě mi dáte za pravdu, že kvůli mým pěti minutám slávy, nestojí za to poležet si 5 neděl v nemocnici s přelámanými kostmi od prchajících demonstrantů.
Čerstvě vyléčený, tím pádem plný optimismu, nehodlal jsem svůj sen o ekologické planetě jen tak lehce plavat. Zaměřil jsme se tedy na další problém. Třídění odpadu se týká nás
všech. Bohužel jsem si všiml, že naše mládež je k tomuto problému skeptická. Když jsem se po domluvě s majiteli místního tanečního podniku ukázal se svou výstavou ,,Poznej, kam co patří“ v zakouřené místnosti a přerušil tak svíjející se mladé páry uprostřed písně, nekvitovali to zrovna s povděkem a vyprovodili mě z parketu mohutným hvizdem a třeskem rozbíjeného skla z mých exponátů. Bral jsem alespoň s povděkem, že se skleněné lahve a dlažební kostky, které tak vehementně létaly kolem, zcela vyhnuly mé maličkosti a já tak dostal jen prázdnou PET lahví.
Ani moje rodina se nezdála mými nápady nadšená. Ještě byli benevolentní snášet, že jsem prodal auto a za utržené peníze nakoupil kola. Dokonce si zvykli na časté výpadky naší zbrusu nové solární elektrárny, krmení naší kozy, ovce, slepic a krlíků a na nošení zbytků na vybudovaný kompost. Ale když jsem zavedl suchý záchod a zrušil sprchu s ohledem na očividný úbytek zdrojů vody, sbalila moje žena kufry sobě i dětem a s přáním, že se snad brzy vzpamatuju, odjela bydlet k rodičům.
Šok ze ztráty rodiny jsem se rozhodl řešit novým projektem. Igelitové tašky mi byli již dlouho trnem v oku. Utratil jsem tedy všechny zbylé úspory za kurz šití,šlapací šicí stroj, nitě a kilometry látky a jal se vyrábět tašky látkové, tudíž zcela šetrné. Zpočátku to nebylo jednoduché, ale udělal jsem si nové známé na pohotovosti a když jsem tam byl již po sedmé s přišitým prstem ke kusu látky, mohl jsem jim rozdat hotové kusy s nadějí, že snad budou používat k nakupování je.
Po 3 měsících úmorného stříhání, šití, následného párání a opětného šití se mi podařilo vyrobit si takovou křečovou žílu z úmorného šlapání, že operace byla nezbytná. Po zákroku a následné rekonvalescenci, jsem si konečně zřídil malý dřevěný stánek, lepený k sobě jen smůlou a vázaný malými kousky přírodního lýkového provázku, zcela ekologicky, na parkovišti superhypermarketu. Tam jsem si zřídil směnný obchod 3 igelitky za 1 moji poctivě ručně vyrobenou, sto procentně ekologickou, plátěnou tašku. Vše šlo z počátku dobře. Lidé se trousili přemožení zvědavostí, co se to zase děje a občas si někdo moji tašku dokonce i prohlédl. Jenže pak přišla ta děsná ženská- metrák živé váhy- tvářící se seriózně a já myslel, že konečně někdo ocení moji práci a vymění ty igelitové potvory. Jenže to jsem se přepočítal. Nejdřív začala smlouvat, prý jedna za jednu. Nedal jsem se zviklat a jelikož ji nepomohlo ani mírné zastrašování, bouchla mi do pultu celou svou silou. A to neměla dělat. Celý stánek se zachvěl, rozehřátá smůla a provázky povolily, celé konstrukce se řítila na mě…
Probudil jsem se celý zpocený a vyděšený- takovej praštěnej sen - vstal z postele, oblíkl se a otevřel pivo. Zhluboka jsem se napil a nachystal igelitku na cestu do obchodu. Řek jsem si, že zrovna vezmu odpadky a posbíral věci na stole – PET lahev, alobal od svačiny, vršky od piva- abych je hodil do koše. Nátahl jsem se pro klíčky od auta, no a co, jedno pivo. Za těch 100 metrů, co to mám do obchodu, mě nikdo nesebere.