Pohádka o ponožce

opona, úklona, významný n-i-c

Byla jednou jedna ponožka ( klasický zívnutí )
a byla moc šťastná, protože měla mnoho kamarádů
a nezáleželo na barvě pleti, původu, náboženství ani vyznání.
Její nejlepší kamarádka byla ponožka 39 - 41 jménem křestním, dámská příjmením. Byla to ponožka z Číny nebo z Vietnamu, nenáročná, proto jí nezbývalo už moc času. S touhle naší ponožkou beznadějně milovala tanga jménem L pánská, protože se jim každý smál, protože byly divná. Nežárlili na sebe, proč taky, kdyby to bylo jedno tango,tak asi jo, ale byla to dvě, tři, čtyři tanga, nekonečno dvěstěpatnáct tangů a tang, tak nebyl důvod, to dá rozum i takové ponožce. Největším nepřítelem téhle naší ponožky byl podvazkový pás nepříliš praktického využití, nikdy nikam necestoval, tak jako ty ponožky, tak jako ta tanga, tak se nudil. Otravoval. Ale byl to dárek nausmířenou,takže stějně v tomhle sváru s ostatními nic moc dělat nemohl.
Ponožka tahle naše odcházela na výlety docela často, vždy se ráda vracela, ale do místa svého přechodně trvalého bydliště, což byl starý otřískaný šuplík - olše světlá. Na výlety chodila s Karlem. Tlustým namyšleným sympaťákem, co pořád žvanil. Měla ho ráda, většinou, kdyby si na slabé chvilky po dvaadvaceté večer ponožčinu přítomnost v posteli u paní Silvy (vždycky u ní,tady zápletka nebude) odpustil, měla by ho ráda pořád.Ale on ne,a to si pak stěžovala jeho botům, pokaždé jiným, nemělo cenu je počítat. Pak přestávala v hotelu - tam bylo žůžově - třeba ty kalhoty od kečupu nebo ta košile s těma hříchama, tam se ponožka dověděla věcí, ani sej í nechtělo do toho penzionu s tím bílým něčím, co jí brával všechny vzpomínky, tak jedenkrát týdně a pak začínala znova. Měla se opravdu pěkně. Jen škoda, že o tom nevěděla, že ponožky nic neví. Anebo. Ještě že tak.

Klesnutí hlasu, úklona, opona

Ten život je tak divnej.