Do školy

Dvacet let starý autobus se hlučně blíží k zastávce a s vrzáním zastaví o pár metrů vedle, snad chce trochu poškádlit překvapené důchodce, kteří si předtím pečlivě stoupli právě tak, aby mohli tlačítko zmáčknout bez jediného kroku.
Tento spoj je poslední šancí, jak nepřijít pozdě do školy, ale to si většina seniorů neuvědomuje – proč taky - a nenechavě si probojovává cestu holemi či berlemi. Se zlověstnými výrazy pak usedává na poslední volná místa. Ti obzvlášť rozjaření udeří pár rozespalých či ještě spících studentů loktem do břicha, a tak někteří z opozdilců vyvrací fakt, že snídat je zdravé, a upřímně toho litují.
Maximální kapacita v autobuse dosáhla trojnásobku; teď vládne ta pravá, veselá atmosféra a může se jet.
Několik studentů, zkroucených jako paragraf, se konečně vzpamatuje z předešlého boje a navzájem se ujišťují, že neumí jak na matiku, tak na dějepis. Soustředěně vyjmenovávají všechny typy taháků, které dnes zamýšlejí použít, a radí se, jestli do omluvenky na tělocvik zfalšují podpis matky, nebo otce. Jakmile je však vyruší naštvané odkašlání jednoho z pedagogů, stojícího v těsné blízkosti, ztichnou a snaží se uvolnit pár milimetrů nebožákům, jež zrovna potřebují vystoupit. Těm statečným se to povede. Ostatní mají smůlu a jedou s tou sympatickou partou dál – minimálně ke škole.
Autobus si oddechl jako jeden muž, když vystoupil i bezdomovec, jemuž se povedlo uvědomit o sobě minimálně dvě třetiny osazenstva. Nyní zavládne uvolnění a první netrpělivci vytahují jednu z nespočtu svačin od maminek. Beze slov oznamují, že u nich doma vládnou syrečky a s nimi ruku v ruce tlačenka.
Všichni cestující si vyslechnou dramatický hovor dvou drben, týkající se rozchodu třetí drbny a jejího sukničkářského přítele. Nakonec se soustředěným tichem ozve: „Hlavně to nikomu neříkej,“ načež následuje horlivá přísaha.
Konečně se za poškrábaným a posprejovaným okýnkem objeví budova školy a banda, ač nerada, opouští autobus.