Podzim a listí

Neubránil jsem se úsměvu. Na zemi, na hromadě žlutého listí, ležel jeden, který byl trochu jiný a mezi ostatní nezapadal. Možná to bylo tím, že měl razivě oranžovou barvu nebo snad tím, že tvar prozrazoval javorový původ, ale kolem dokola žádný javor nerostl. Je taky dost možné, že nezapadal, protože byl z papíru... Kdo ví, jestli ho po cestě vytratilo nějaké dítko, které se s ním mořilo ve škole, ale ten lístek mi připoměl, jak jsem kdysi jako malý kluk na podzim „zachraňoval“ stromy. Lezl jsem nahoru do jejich holých korun a za pomoci věrného přítele Herkulese se snažil lepit listy zpátky na větve. Jistě, dnes už jsem větší a rozumnější a nad svým tehdejším snažením jen nechápavě kroutím hlavou... páskou by to přeci šlo mnohem lépe.

Tenkrát jsem si ale myslel, že stromům pomáhám. Podzim byl můj nejméně oblíbený čas v roce. Teplo už nebylo, většinou lilo jako z konve, byla zima, ale do sáňkování pořád ještě daleko. K tomu všemu mi připadalo, že příroda kolem mě umírá. Všechno vadlo, odkvétalo a opadávalo. Nejvíce to šlo vidět na stromech, kterým vítr nemilosrdně trhal listy z větví. To mě obzvlášť mrzelo, protože stromy jsem měl odjakživa rád. Tenkrát hlavně proto, že byly mnohem lepší, než jakékoli prolézačky, mnohem vyšší (a pády z nich pak o to zajímavější) a při schovávané poskytovaly (až na několik výjimek) skvělé úkryty. Nedivte se tedy dětské mysli, že chtěla svým dřevěným kamarádům pomoci a opadané listí jim vrátit. Člověk si totiž nikdy nemůže být jistý, co přijde. Zvláště, když je ještě malý a svět obrovský a čas dlouhý. A co kdyby se za těch sto let, co zbývalo do dalšího jara, náhodou něco stalo a stromy už neobživly?
Tak jsem se vydal ven s lepidlem, odhodlán zachraňovat nebohé stromy. Přesně jsem nevěděl, jestli stihnu všechny, ale doufal jsem, že než mě bude maminka volat na oběd, budu jich už pár mít hotových. Začátky byly pomalé. Jako u všeho, co člověk snaží dělat poprvé, teprve v průběhu jsem se dozvídal, jak jsem měl začít. Pro začátek jsem si určitě měl vzít igelitku. Vynášení listů na strom po jednom, po dvou nebylo moc efektivní... Další věc, které mi po chvíli došla byla ta, že Herkules možná nebude to nejlepší lepidlo, přestože by měl lepit i dřevo, které má k listům blízko (na tom stromě to bylo jen pár centimetrů). A tak když mě pak maminka zavolala k obědu, měl jsem nalepenou sotva jednu větev.. větévku.. s asi dvaceti listy. Navíc, když jsem slézal ze stromu dolů, zvedl se vítr a všechny listy dojednoho stejně popadaly zpátky na zem...

Sehnul jsem se pro ten papírový lístek a chvíli si ho prohlížel a přemýšlel jsem. Ten by na větvi možná držel, říkal jsem si v duchu. Dnes už listy na stromy nelepím. Raději věřím jaru, že nás v tom nenechá a zase se po zimě vrátí a všechno kolem nás znovu oživí. I tak jsem ale vzal ten lístek a opatrně ho zaklesnul mezi větvévky nejbližšího stromu. Člověk totiž nikdy neví...