Jak jsem zkroušený při zkoušení

Bylo pondělí ráno. Hodina češtiny.7:50. Profesor vešel do třídy a zapsal chybějící do třídní knihy. Pak si do levé ruky vzal svůj seznam žáků a do pravé propisku. Dal oči v sloup a zabodl tužku někam do papíru. Podíval se, na koho to vyšlo, a řekl mé jméno. Těžce jsem se zvedl a odešel před tabuli, věda, že je jen otázka času, kdy se mi do klasifikace připíše plný počet. Den před tím se jel závod formule jedna a automobilový závod v Brazílii byl pro mě více přitažlivější než renesance a humanismus v Čechách.
První otázkou se učitel chtěl dozvědět, jaký je rozdíl mezi renesancí a humanismem. Start, levotočivá zatáčka Curva do Sol a rovný úsek Reta Oposta. Zamyslel jsem se vzpomněl si na jeho větu z minulé hodiny: „Základní rozdíl mezi renesancí a humanismem je, že renesance se používá ve smyslu stavebního slohu, humanismus ve smyslu filosofického směru.“ První otázku jsem zvládl.
Druhý dotaz směřoval ke znakům českého humanismu. Zatáčka Descida do lago, do které jezdci brzdí z rychlosti 290 km/h, nájezd do úseku Ferra Dura a čtvrtý převodový stupeň.
Věděl jsem jen, že pořád měla vliv latina a konečně lidé začali toužit po vzdělání.
Učitel mi doplnil zbylé znaky, protože nikdo ze třídy mu na jeho výzvu neodpověděl, a začal být mírně nervózní. „Jaké byly dvě linie humanistické literatury?“ Zatáčka na pravou ruku P4 lane, šikana Pinhelrinho a táhlá zákruta Mergullho. Chvilka zamyšlení: „Latinská a česká.“ K tomuto se dalo logicky dospět, jenže k dílům Kryštofa Haranta, Viktorína Kornela a Jana Blahoslava mi logika nepomohla. Čeština není jako fyzika, tam když znáte vztah pro dráhu pomocí rychlosti a času, hravě si odvodíte čas z dráhy a rychlosti. V češtině vám odvozování děl Aloise Jiráska z tvorby Karla Čapka není nic platné. Poslední zatáčka Subida do Boxes a nájezd do cílové rovinky.
Zkoušející se zamračil a poté mě počastoval: „No, moc ses na to nepodíval.“ Chvilka zamyšlení, svraštěné čelo a vyřknutí ortele smrti: „Čtyři mínus.“
Michael Schumacher, padesáté druhé kolo, nájezd zadním kolem na mokrý obrubník, smyk, ztráta kontroly nad monopostem, bariera z pneumatik, konec závodu. Odcházel jsem od tabule stejně jako Schumacher včera od svého vraku. Lehce vzteklý, však s vlastním zaviněním. Jen jeden rozdíl tu byl. Michael nedokončil závod po devatenácti podnicích, já jsem dopadl jak minule.
A co vy? Mysleli jste někdy u tabule třeba na balet?