Komu není rady…

Tenhle povzdech znám. Už od malička. To ještě když ho povětšinou dospělí dokončovali. Teď už místo toho stačí jen výmluvné protočení očí či pokrčení ramen. Popřípadě pohled typu ‚tak si to tedy vyzkoušej, když myslíš‘.
A já si to opravdu radši sama vyzkouším. A ono se pak ve většině případů k mému vzteku ukáže, že měli pravdu. Protože ona je už opravdu většina věcí léty ozkoušených a prověřených. Jenže mám neodbytný pocit, že vím, proč mi o tom právě rodiče mohou dát své svědectví. Protože si to také museli vyzkoušet. Protože taky neposlechli ty, kteří jim dobře radili, protože prostě vlastní zkušenost se pamatuje lépe. Protože za zkoušku přeci nic nedáte. A protože ještě mockrát v životě spadnete na čumák a i když na to ti určití lidé budou mít právo, stejně nebudete chtít slyšet větu ve smyslu „já ti to říkal/a“. A tomuhle neustálému odmítání přijmout cizí ozkoušený fakt se říká sbírání zkušeností. Proč totiž něco dělat jednoduše, když to jde i složitě.
Představte si rodinnou linii, kdy každý další potomek si prostě půjde sáhnout na ten pomyslný hrnec s horkou vodou, který chtěla maminka podat, bez rukavic, ačkoli mu bylo řečeno, že to pálí. Protože, co kdyby se maminka mýlila, ten hrnec by už nepálil a já bych tím pádem nemusela ztrácet čas s hledáním rukavic, že jo? Tak si ten čas ušetříme. Sáhneme na hrnec, spálíme se, budeme to chladit tak tři dny, protože „Mamííí, ono to strašně pálííí..!“ (kupodivu), maminka nám vynadá a hrnec si tak či onak bude muset podat sama. Páni, že jsme toho času ale ušetřili. Jak sem řekla, takhle se sbírají zkušenosti.
Jak rosteme, tak už má hrnec s horkou vodou samozřejmě různé podoby. Jedno se ale neliší nikdy – stejně se ten hrnec snažíme přenést po svém, protože co kdybychom objevili nějaký jiný, samozřejmě lepší, ale o co jde hlavně – náš způsob. Což v pozdějším věku už občas může vést i k tomu, že pak nepřiznáme, že jsme to zkoušeli jinak.
(Ano, mami, to víš, že jsem do té kuchyně nesla to nádobí nadvakrát, aby se nerozbilo…Ne, ty střepy jsou z úplně jiného talíře.)
(Ne, tati, tu houpačku jsem sundala, nehoupala jsem se na ní, vždyť si říkal, že je rozbitá…Cože? Že mám odřený záda? O tom vůbec nevím, kde..?).
Ale ještě ke větě „kdepak, udělala jsem to přesně, jak si říkal“ přihodíme navíc, „vždyť je to samozřejmě ten nejlepší způsob“.
Avšak, existuje i jistá mizivá šance, že občas už jsme prostě příliš unavení na nějakou vlastní iniciativu a poslechneme a uděláme to tak, jak nám bylo řečeno, aniž bychom se pokusili o jakékoli naše „vylepšení“. Jenže to většinou prostě člověku nedá.
A pak v určitém věku, vybaveni všemi možnými zkušenostmi s horkými hrnci, které jsme kde mohli pobrat, vyrazíme do světa sami. A s hrůzou zjišťujeme, že svět je těch hrnců stále ještě plný a až zas na nějaký šáhneme, tak budeme proklínat toho, co nám stojí za zády, (vždycky se jeden takový člověk prostě najde, aby mohl prohodit nějakou tu poznámku).
Ikdyž víme, že to s námi myslí dobře.