jezevčík o neskutečných vzpomínkách

jsem z toho docela blázen.

potkám chlapa na dálku a vím, že jsem ho už viděl někdy. ploutvema mává jako ta moje vzpomínka. a mračí a směje se vám úplně stejně jako ta moje vzpomínka, ale přitom vím jistojistě, že tahle kopie není on, tedy jako ta moje vzpomínka. mám čenich a ten ví své. takový psí čenich neošulíš. a proto jsem z toho docela blázen. a taky to není poprvé. pravda, vzpomínky si někdy dosladí samy své kafe a vy se ani nedivíte, protože vám sladké kafe přijde úplně v pořádku.
ale jak já k tomu přijdu, když mám svůj rozum a vidím toho chlapa, s tím obličejem, s těmi rysy a gesty a intonací a kliďánko můžu připojit i chůzi, a přitom to je někdo úpně jinej.
a tak si myslím, že i já mám svou chodící kopii, a nebudu dumat o tom, kdo z nás tedy je ten pravý originál.