Byla jsem pěkný chlapeček

Když jsem byla malá, často jsem slýchala pochvaly od cizích lidí typu: To je ale pěkný chlapeček.
To bylo asi kvůli krátkým vlasům a chlapčenskému oblečení. Ono vlastně celé moje já bylo vždycky nějak naopak. Holky si ve škole v první třídě zpívaly „zlatovlásko krásko…“ a já jsem jim to vylepšovala songem od Landy „v tom pajzlu jsme v hajz*u…“ Ony si plánovaly, že budou zpěvačky, herečky, princezny a já zase policajt, agent CIA a tak podobně. Ony si hráli s panenkami, a když se jim povedlo mě přemluvit, ať si taky nějakou vezmu, udělala jsem z ní teroristu a z mojeho vojáčka příslušníka tajné služby, s úkolem nebezpečnou panenku eliminovat. V deseti letech u mě měla prvenství knížka jménem – trestní zákoník (nevadilo mi, že polovině toho textu nerozumím).
S tím se nemohla smířit moje macecha, a tak mě navlékla do hadru bez nohavic a já jsem pak zoufale hledala sešívačku, abych z toho udělala kraťase. Snažila se mi rozmluvit moje vysněné policejní povolání, ale dodnes se to nikomu nepovedlo.
Hadru bez nohavic jsem na sobě měla nedávno v obchodě, protože na maturiťák si ju asi budu muset vzít. Zkoušela jsem si jich několik a všechny měly jednu společnou věc a jeden velký zápor – vypadám ve všech jak travestita.
Nemám žádnou psychickou poruchu, jenom asi obsahuju trochu víc testosteronu. Jsem normální holka s trochu jinými zájmy, než mají moje vrstevnice. Sice do mě někdy rýpou a smějou se mi, ale já je pak trochu chytnu pod krkem a už jsou z nás zase nejlepší kamarádi.